od mužů vystáli musejí. Ta cizá si stěžovala, že dokud její muž nepoznal p. Haise, byl vždy vzorem mužů, ale nyní že sotva jednou v týdnu přijde v čas střízlivý domů. Matka: ,Ach Bože, milá paní, to samo děje se u mne; já se nad tím trápím.'Druhá: ,Oni můžou všecko vědět, co se tam děje, jedná a mluví, mají tam syna, ten ví jistě o všech spádech a jejich choutkách. Proč jim to nepoví?' Matka: ,Protože je od něj naveden.' S těžkými srdcí' se asi od sebe rozešly, ale mne očekával strašný osud.

Přijdu večer z práce, dle zvyku jdu k matce, líbám jí ruku, ona mne od sebe odstrčí, praví: ,Varuj ode mne a ani se ke mně nehlas, že jsem tvá matka. Tak jsi se mně odměnil za mé vše dobré, co jsem ti dělala a skrze tebe vytrpěla, by z tebe byl jednou člověk a nyní jsi tak nehodnej ke mně. Ne, ne, ty nejsi mé dítě, ty jsi had na mých ňadrech vychovaný, by jsi moje srdce užíral,' a dala se do hlasitého naříkání. Já stál jako kamenná socha až do té chvíle. Pak jsem padl před ní, objal její kolena v hrozném pláči, co lkající hříšník, pravím: ,Ale, drahá ma-tinko, prosím je pro Boha, co jsem tak hrozného zavinil, že mně tak od sebe odmítají?' ,Co ty se mně ještě plaš? Což jsem tě neprosila, nemluvila, Františku, pověz mi, kam chodí tatínek nebo co tak leckdys mluví, a ty jsi mně všecko zamlčel, nepohnula ani má prosba ani pláč, co ti na to řekne asi tvé srdce, mluv.' ,Drahá matinko, prosím je pro Boha, v tom jsem nevinej, arciť jsem leckdys věděl, ale musel jsem vždy mlčet, neboť mně otec přísně zakázal, bych, co slyším v díle, doma docela nic neříkal. Sice že mně rákoskou rozšlehá jako hada. On byl na mně tuze zlej, viděly sama s počátku často modřiny na těle mém ?' ,Věřím ti to, že jsi se bál, jako dnes zas nejde a to také vím, že o něm dobře víš, kde je zase dnes a přece mně nepovíš, ale děj sfi se mnou, co chce, Bůh mně buď milostiv, jak to dopadne!' ,Dnes je u Náhlovskejch v zahradě, tam se v pondělí vždy tančí.' Asi po osmé hodině matka se slušně oblekla, šla tam. Tu vidí manžela právě tančícího se slušnou dívkou, myslila sobě, že snad patří některému z těch Proto se ale ukryla mezi stromoví, jak to dopadne. Když se přetančilo, každý šel k svému stolu plný žertů a ta dívka také, plná řehonu, se posadila k otci a velmi důvěrně spolu rozmlouvali.

Každý citelný člověk sobě pomysliti může, co při tom nemilém patření na sokyni svou pocítilo srdce utrápené matky mé, že div k zemi neklesla. Když se poněkud zotavila, dodala si smělosti a rychlým krokem šla ke stolu, společnost pozdravila. Všichni hleděli;, jak to dopadne. Matka pohledla na otce a zvedla ruku, ukáže prstem na ženštinu a praví: ,A co to tady vidím, to je tvá věrnost, ty nestydo, že se za to sám ne-hanbíš!' Co se dělo dále, psát nemohu, toliko jak jsem druhého dne v tiskacím pokoji slyšel od druhých, že to byl veliký skandál. Matka přišla sama domů a otec po půl noci, hezky z ticha, bez slova promluvení tiše ulehnul. Já pak ráno časně vstal, než bylo pět hodin, byl jsem v dílně plný strachu. Již táhlo na devátou hodinu, když otec do díla přišel, sotva ale otec otevřel dvéře, ani ,Dobré jitro' neřekl, ale hned se