vrhnul na mne: ,Ty sakramenskej studente, tak tys na mne žaloval ma-tince; já ti to říkal, bys vždycky mlčel,' a při tom mě stále rval, ran, záhlavků, políčků padalo jako máku, až mne mu ti pořádnější mužové z rukou vytrhli, tajně poslali pro mistra. Ten přišel, viděl, že z úst a z nosu mně se prýští krev. Pravil; ,Jdi se umejt, a pak jdi domů, až ti obličej splaskne, přijď.' To se samo sebou rozumí, že si s otcem důkladně promluvil.

Já přišel domů, matka seděla u Toníčka, on spal, majíc hlavu zavázanou, oči celé spuchlé od pláče. Jak mě spatřila, sepjala ruce a zvolala: ,Ach Ježíš, Marja, Jozef, dítě, kdo "tě tak zohavil?' Já: ,Tatínek.' ,1 to je přece něco hrozného, vem bílé prádlo, já skočím ti vedle pro led na tu potlučenou hlavu." Já se ohlížel po služce, pravím: ,Ať jde holka!' ,0 milé dítě, otec jí ráno vyplatil, se mnou ani nemluvil, odešel!' Dříve přinesla led a pak vypravovala mně celou událost svou včerejšího večera a já opět mé dnešní utrpění a tak se přiblížil večer, po krátké večeři a modlitbě odebrali jsme se na lůžka.

Uplynuly celé tři týdny a otec na žádného slovo nepromluvil, toliko s malým Toníčkem,, jej nazýval malým štěbetálkem a po dva dni šel hned z díla domů, jaksi tesklivě chvílemi po nás pohlížel. V sobotu ráno praví ke mně. ,A což ty dnes taky nepůjdeš do díla? Je na tě dnes apropo meteni!' Já jsem se hned ochotně oblekl s radostí nevýslovnou, že se otec na mne již nehněvá a zapomněl jsem již na mou bolest a na všechno, co se stalo.

Byl jsem v díle dřív nežli otec. Dal jsem- dobrýtro, některý poděkoval, někteří se mně smáli, že jsem jako kočka, ta že se ze všeho vylíže. Jiný zase: ,A mráz kopřivu nespálí; Dobře se mu stalo; Bejt to mé dítě, tak mu šlápnu na krk, aby více na mě nežaloval!' V té chvíli právě přišel ku posledním slovům otec a zase pravil: ,Však on to nemá ještě docela odpuštěný.' Já se třásl jako osyka, brzo-li se nad mojí hlavou nová bouře strhne. Mé tušení nebylo marné. Sotva že se otec vyslíkl, již u něj byli vysměváčkové, řka: ,No, co to u tebe uvidím?' Druhý zase něco jiného, takže se otec opět k hněvu popudil a šel na mne opět s fišpankou v sakrách a zlořečení, již rána byla napřažená, já hlasitě prosil, když se náhle dvéře otevřely, tu vstoupí mistr: ,Co se to tu, pane Hais, děje? Bylo toho dost v outerý, já si to docela zapovídám, zde jsem já nad ním pánem a doma si dělají s ním, otec jsou jeho a on dítě!' Co se mluvilo více, není třeba psáti, toliko, že tomu učinil konec. Na to se obrátil ke mně, pravil: ,Ty' se z toho pokoje přestěhuješ do druhého dvora ke mně, ten odtamtuď zase přeloží na tvé místo sem, aby zase matce na otce nežaloval a budeš mít pokoj!' Kdo radostněji mohl ten rozkaz slyšeti jako já. Než byly dvě hodiny s poledne, já byl odstěhovaný. Nyní jsem vzdával srdečné díky Bohu, že jsem vyvázl z místa toho, kde jsem byl pronásledován a pohaněn. Snad to byl osud můj.

Okolo čtvrté hodiny přijde mistr a praví: ,Hais, poď se mnou do kancaláře.' Přijdu tam, kněhvedoucí praví: ,Tys zahálel vinou otce. Ze ale jsi vždy pilnej a vzornej hoch, tu máš tři zlatý, ty jsou tvý!' Já pode-