str. 304
v Rakousku zákona k ochraně starožitností jako v Itálii, jímž by i bezohledný kupčík a obchodník z povoláni vázán byl, radno stanoviti aspoň dobrovolnou národní disciplinou meze dovoleného ochuzování z našeho vlastního středu. Ovšem nelze utráceti čas hádkami slovnými a tiskovými, měnou papírovou. Nehádejme se, dohodněme se, porozumíme si — předmět by mohl zatím zmizeti a zašantročen býti. Lhůta činnosti jest vyměřena krátce — má-li
poslední vzmach přinésti zdar, jest věru čas již svrchovaný. Kdo máte dobrou vůli a zajímáte se, oč tu jde, hlaste se, co míníte o této otázce! — V Praze na popeleční středu r. 1903.
Jan Beránek.*)
@NZ@Směs.
* „Režný Kuba'1 byl malý človíček, jenž krutě pronásledoval ženy, jež za večera šly na polní krádež. Když nakradly trávy neb obilí, za nočního šera náhle za sebou slyšely duněti kroky. Dají se do běhu. »Režný Kuba« je ještě více pronásleduje a za největšího zděšení vyskočí jedné ze zadu na pytel trávy a ona ho musí nésti. Dvojnásobné břímě se protěžuje, zůstává v zadu ustrašena a udýchána. Jakmile však přijde ku prvnímu domku v Peckách (na dráze), seskočí s chechtotem »Režný Kuba« a utíká zpět do polí, aby jinou ženu za krádež potrestal. Kdo byl »Režný Kuba«? Byla to skutečná osoba? Byl to zosobněný strach Když ženy vracely se z krádeže, mu-sily často utíkati; tím ovšem jejich břímě stalo se těžším. Tu zdálo se některé, že »Režný Kuba« jí vskočil na pytel. Jakmile se však dostala na kraj Pecek, opustil ji strach pomyšlením, že již je doma, nic se jí nemůže jíž státi, břímě se ulehčilo, »Režný Kuba« s pytle seskočil a utekl zpět do polí. K. Pražák.
* Dyš tu byli Francouzi. (Kus zachycených hovorů.) To naše babička, dyž k ní přijeli Francouzové, co mněli za cisaře Napolijóna, mněla jim vařit. Vojáci byli dost hodný, ale pořád chtěli na babice »šú«. Trošku německy babička znala, tak porad se k tomu neměla. Gde pak, střevice jim vařit. Ale dyž to furt chtěli, povidá si: ,No, máji divný chutě,' a dala se do vařeni střevicu, a vařila je, až byly mněký. No ale to se ji ty Francouzové nasmáli. Vono přej »šú« bylo zeli. Děreček byl rychtářem, ale neumněl ani psát, ani číst. Ve francouzskejeh válkách přišel mu německej list. Nigdo mu nerozumně!. Tak se sesli končelove a konečně usoudili: »To dlouhý nahoru, to je voves, to dlouhý dolu, je seno!« Vodvedli to tak a bylo přej to dobře. (Vyprávěla Rosalie Šnecová, 801etá, v r. 1905.) Fr. Homolka.
* Dohazovač. (Lidský dokument.) Ále já musim bejt dycky chudej. Tatík řekne : »Já dám holce štyry tisíce,« a já přidám- dva, gde pak bych se těch peněz nabral. (Zlosejn.) Fr. Homolka.
*) Pozn. red. Prosíme za odpovědi další, zejména za zkušenosti a návrhy z museí, pokud se týče hlediska o důležitosti kusů vyřazovaných.
|
|
