Staročeský zvyk: stláti světnici kvítím.

Pohostinství staročeské jest takořka příslovečné. Ušlechtilý rys tento v poctivé povaze předků našich zabarven jest souladnö zvykem milým a něžným, dosud neoceněným, ale dokazujícím stálý styk jejich s přírodou a opravdový smysl pro ni. Málo jest známo, že měli zvyk poházeti podlahu kvítím buď chystajíce se uvítati hosti, nebo pro vůni, zpříjemňujíce tak sami sobě domácnost.

Nejstarší zápis čteme u Štítného, dle něhož první prací bylo »vymésti« . . . dům . . . »chvoštištěm«. »Dóm hosti milému připravují dvojím obyčejem: nájprvé jej umetu a učistie; druhé ozdobie jej oponami, koberci, kvietím potrúsie.«1) A tak »chtiec dóm připraviti, ozdobují jej oponami, kvietím potrúsie, aby v něm bylo utěšeno býti.«2)

Ve století XV. Rokycana připomíná zvyk tento, patrně ještě hojně rozšířený:... ano to lidé činí, když mají hosti jaké znamenité míti, že učistí v domě vše, cožby nečistého bylo a ozdobí duom koberci, pakli nemají, ale travou postelí.«3)

Adam Huber z Risenbachu schvaluje a radí osvěžovati tak vzduch v obydlích, ba chválí i procházky v přírodě, nezůstávaje v tom nijak za novodobou zdravovědou: »I to také nemálo prospěšné bude k občerstvení vašich duchův, abyste se často nacházeli v zahradách a procházeli se mezi zelenými bylinami a kořením aneb kvítím, kteréž z sebe libou a čerstvou vydávají: a vedle příhodnosti času a potřeby těla vašeho travou a kvítím příbytky a pokoje své potrušovali, jako listím vrbovým, ruoží, flolou. listím vinným, dobroumyslí, mateřídouškou, thymem, favendulí, myrtilly, kdoulemi, hruškami, pomorančími, granáty a jiným k těm podobným, a ty vodou růžovou, z květu pomorančího aneb jinou i octem zrosili a skro-povali. Někdy také v příbytcích aneb komorách svých můžete dáti zakouřiti a zakaditi vonnými věcmi.«4)

Huber znal patrně starodávný zvyk, neboť užívá týchž slov jako Štítný a Rokycana, nabádaje krajany, aby »travou a kvítím příbytky a pokoje své potrušovali.« Jak památné to dědictví po praotcích až do těch slov. Že se má tak činiti »vedle příhodnosti času a potřeby těla« jest neméně zajímavo; vyciťujeme z těch slov, že i Huber po starodávnu míní