Písničkář František Hais a jeho paměti.

Částka osmá. Jak se mně vedlo, kdys jsem opustil dům mého strejce i Prahu a hledal štěstí v kraji. Po vejplalč jsem kráčel rovnou cestou domů. Dám dobrý večer. Strejček i teta poděkovali. Na to mně Terinka dala večeři na stůl a po jídle jsem dal tetě za činži a jídlo dva zlaté. Ona poděkovala, praví: »Byla tady matka a přinesla ti prádlo, pak ještě nový povlikace a košili, dala za to 2 zl. 10 kr. Já jí to zaplatila.« Já pravím: »Tak je dobře«. Sáhl jsem do kapsy a zaplatil. Pak jen v malé chvíli přišel ňáký chlapec, bych šel na chvilku ven. Jdu hned, koho tu vidím, jako soudruha svého z práce a ten mně ochotně vypravoval, že má na pondělí zase práci, převážet od vody z ohrady dříví přes ulici do domu na dvůr. No já slíbil, že přijdu.

V neděli ráno, tak jako vždy, jdu do chrámu Páně a po zkončených službách Božích jak dopoledne, tak též i odpoledne jsem ohlásil, že od pondělka za tejden co pomocník zpěváka půjdu z Tejnského chrámu Páně na Svatou Horu, v půl páté že bude pro poutníky čtena mše svatá, s procesím že půjde i kněz. Na to v pondělí ráno v pět hodin jsem byl u ohrady, ti druzí taky. Mne ještě bolelo celé tělo od minulé akortní práce, a již jsem do mnohem těžší dřiny se pouštěl. Já doufám, že mě Bůh posilní. Tu přijde po šesté hodině pan Lendr: »Prví jste tu hoši!« »Ano, jsme čtyři!« »Tak je dobře!« Vedl nás do ohrady. Praví: »Tidle kopovky, je toho 12 stusků asi pět sáhů dýlky, máte času dost, já na to nepospíchám, toliko že, až počne se plavat, bych tu měl místo na sáhové dříví. Musíte to ale také i dát do štosů a dobře rovnat, aby to nepadlo. Já vám dám tolik od práce!« Já tomu nerozuměl, ale ti druzí byli v Podskalí vylíhnutí. Nechtěli s pánem na to první podání ani mluvit, šli jsme pryč. On nás volal zpět: »Tak mnohli chcete?« Po dlouhém rokování došlo k tomu, že dal ještě jednou tolik a to bylo ještě skoupě dost smluveno. V osm hodin jsme začli, slezl jeden nahoru, netrvalo 1/i hodiny vrchní štos, my jsme si zatím vybrali 6 dobrých koleček a počali s Bohem. Dříví bylo vyschlé, rovná cesta po dlažbě, to jsme si dali prkna, by to s námi nestrkalo, a brali jsme po kopě najednou, to je 180 polínek, ty jsme nechali stát a vzali druhý kolečka a než jsme přijeli, on to vyrovnal, my nechali stát a zase s prázdným jeli a tak to šlo každý den, ráno od 5 do večera až do 8 hodin, že byl člověk celý jako rozlámaný. Ve čtvrtek jsme si vzali pomocníka, ten musel z koleček dříví po každé, než přijdem, nahoru vyházet. Na to v pátek zase jedneho, po každé, když jsme přijeli, tak jsme obdrželi jeden plíšek a to tam byl pobřežného kluk, často přepočítával, jestli právě počítáme, nebot pán chtěl věděti, mnoho-li kop toho dříví má.

My odevzdali panu Lendrovi práci, na to dal pán svému pobřežnému prohlídnout, je-li dobře rovnáno do křížů, by se to někde nevybořilo, nebo