neseš ze Sv. Hory?« »Nosu vám děvčata, obrázky,« tu jsem je poděloval, a pak pravím: »Pojte sem, holky, já vám ještě něco dám!« »A co?« »Budete vidět.« Tu vyndám škatulku z kapsy, pravím: »Tu máš, ty Anna. — Tu ty máš Marje,« a dal jsem každé stříbrný prstýnek. »A tobě, Rezinko, ty jsi již zasnoubena, také něco nesu,« otevřel jsem tašku, podal jsem jí pod sklem pozlacenou sošku Panny Marie, řka: »Přijmi ji ode mne na památku!« To bylo nevýslovných radostí, až tetu polily slze. Pozdě na noc šlo se teprve spát.

V pátek ráno nebylo ještě pět hodin, já byl vzhůru, čistil jsem si zaprášený oděv. Po snídaní prohlédl jsem všechno své prádlo, dvoje jsem hned dal na stranu a tři bílé šátky, letní vestu a dále sváteční kalhoty. Dlouho se na mne teta dívala. Konečně praví: »Prosím tě, co to děláš? Snad se nechceš od nás stěhovat?« »Ba, milá toto, již nadobro a to ještě zejtra.« »A kam, prosím tě, zbláznil jsi se?« Já na to pravím: »Milá teto, aby si nedělali marné myšlení, já zejtra večer musím být již na Zbraslavi.« A tu jí počal jsem vše vypravovati, jak zpředu psáno jest. »Zdá se mně, že pomocí Boží nebudu vládnout trakařem, ale pérem.« Na to jsem z truhličky vyndal mou skřínku s penězi, vypočítal jsem tetě na stůl 60 zlatých a prosil jsem ji, by mně je dala do spořitelny a knížku aby u sebe skryla. Tu truhličku, že tu nechám a šaty u strejčka v šatníku. Večer strejček se divil a přál mi štěstí.

Druhý den ráno šel jsem do kostela, tam jsem se po modlení s lidmi rozloučil a rozdal obrázky, kostelníkovi vydal jsem jich také 50, by je v neděli rozdal mým známým. Naposled šel jsem na faru, tam poděkoval jsem milostpánu za všechno prokázané dobrodiní, políbil ruka a šel jsem s Bohem. Doma jsem měl vše připravené, slíbil jsem, že co nejdříve budu psát, jak se mně vede a ve dvě hodiny šel jsem s Bohem. Na té cestě jsem sobě rozjímal, co v tom krátkém čase svého zde života jsem již vystál a Bůh sám nejlépe ví, co ještě na tom světě přetrpěti musím, a z vroucí duše jsem Marii Pannu prosil, by mě ve své milosti zachovati ráčila.

S takovými myšlenkami zaměstnán, okolo páté hodiny přišel jsem šťastně na Zbraslav a zrovna do toho mně určeného hostince. Netrvalo ani tak půl hodiny, tu přišel pan inženýr. Zdvořile jsem hned povstal, učinil slušnou poklonu, pravím: »Ruku líbám milostpane!« >A — dob rej večer, vy jste již zde, to je dobře, poněvač já sem již to s mým přítelem stranu vás vše uspořádal, on vás do 15. přijme zatím ale na zkoušku, zdažli se mu k ruce hodíte. Dnes tu můžete pobýt přes noc a zejtra pro vás přijde ráno člověk a hned si, co tu máte věci své, vemte si sbou.c Já mu uctivě poděkoval a on mně přál štěstí a odešel. Byl to dlouhý večer, tu praví hostinský: Můžu jíti nahoru do pokoje, ten je již zaplacen. Já jsem ho s radostí následoval. Pokojíček měl stolek, dvě židle, lůžko čisté, skromný šatník prázdný a dole v truhlíku byly i kartáče, u dveří stála malá skříně, na ní džbán a umývadlo, na něm složený ručník na poklopené sklenici. To mně vše ukázal, přál mně dobrou noc, odešel. Sotvaže jsem svlekl kabát, již přišla služka, servitek v ruce, po-