kojeností. Též také pan kněhvedoueí přicházel třebas každý den, sečetl si vždy pracující lid a též spokojen odcházel.

Tak mně s pomocí Boží uplynul první měsíc. V sobotu mně pan kněhvedoueí vždy dal 3 dvacetníky na byt a v hospodě splácel sám za mě moji ztravu. Za byt jsem týdně platil 1 zl. 15 kr., tak polovice ještě zbylo ; neboť stříbrný zlatý toho času platil 2 zl. 30 kr. v šajnech. Já jsem sobě myslel, že je to má vždy celá má mzda. Poněvadž jsem měl velmi pořádnou kuchyni, byl jsem s tím spokojen.

Bylo to právě v neděli okolo deváté hodiny. Přišel pro mě syn přívozníka, že mám přijíti do pisárny, třebas hned. Já se náramně toho ulekl, myslel jsem sobě, že se pro mě chystá jakás notná důtka anebo konečně na vždy vyhazov. S třesoucím (srdcem) vkročil jsem tak jako nějaký vinník před soudce svého. Učiním poklonu panu kněhvedoucímu a přeju dobré jitro. On poděkoval, praví, bych se posadil. Otevřel svůj psací stolek, vyňal z něho jakýs lístek a praví ke mně: »Nyní musíme spolu oučtovati.« Tu mně praví, co za mě platil hostinskému za stravu a mnoho-li mně již dal také na ruku, to bylo 10 zl. v šajnech ty čtyři zlaté v stříbře a 22 zl. šajnů platil jsem hostinskému za snídaně, obědy a pivo a večeře, to je v stříbře 8 zl. 80 kr., tedy pospolu vaše vydání jest 12 zl. 80 kr. Milostivý pán Bohumil Haze udělil vám na uznání mé a pána inženýra 18 zl. měsíčně a na byt dva zlaté, tak budete ještě dobírati 7 zl. 20 kr. rakouské mince. Na to sáhl do stolku a vypočítal mně ty peníze. Já nevěděl radostí ani, kterak mám děkovati. Pravil ke mě : i Vždy se tak chovejte, jak nyní. Možno, že, až bude stavba papírny dohotovena, že se zde pro vás nějaké místo, a když ne zde, tak v Praze najde!« Já jsem uctivě se zase poklonil a odešel.

Dle svého zvyku šel jsem do chrámu Páně na kázání a na velkou mši a než bylo po službách Božích, bylo poledne. Tak jsem šel zrovna do hospody na oběd a pak místo domů rovnou cestou na Zbraslav. Byla to hodná hodina cesty. Tam jsem si koupil deštník, neb jsem ho velmi potřeboval, bych se před vedrem slunečním ukryti i deštěm mohl; neboť jsem byl celý Boží den pod širým nebem, ať pršelo nebo ne, oni dělali tak dlouho, dokud se nestrhl hodný liják, pak šli teprve pod kůlnu se ukryt. Jestli to trvalo as hodinu, tu mnozí zmokli i pod střechou, tak že se jim pletl jazyk i nohy. A to byla vina toho pana šafáře, poněvadž on měl dovoleno pro ten lid prodávati od pánů housky, chleba, buřty a syrečky, ale lihovinu dočista ne. On ale měl takovou ve skále sluji a tam měl těch opicích kapek asi tři soudky desíti mázový. Když jsem byl s lidma v práci, on si natočil do kamenných láhví a je ukryl. Já jsem na. to dost opatrně pohlížel a přece jsem nemohl žádného dopadnouti, kdo jim tu kořalku nosí.

Teď jsem se namátkou jadrně dozvěděl. Když jsem měl koupený deštník, vešel jsem do onoho hostince, kdo jsem byl od pana inženýra najat. Ten mě hned přivítal a brzy jsme rozdělali řeč, jak je na Vraném a kterak se mně tam vede. Já si vše liboval, až jsme přišli na to, že nemohu pochopiti, odkud ti lidé tu kořalku berou. Tu vyvstali dva muži,