kteří tam z počátku pracovali. Jeden pravil: »Milý pane, ten chlapík je nad ďasa schytaly. On má kořalky dost.«

Milý čtenáři, jak jsem zprva psal, tak mně teprve otevřeli oči a dále mně vypravovali, že dokud měl tu svěřenost, že on sám i lidi vyplácel, tak že nejvíc hleděl na to, by tam každý polovičku výdělku propil a projedl. »Takové měl nejradši. Kdo ale u něho polovici nenechal, byl z práce propuštěn. Tak se stalo i nám.« Já mu na to pravil: »Vždyť ti lidé od práce tam nemůžou běhat. Vždyť já jsem celý den mezi nima.« On pravil mně dále : »Dobře, pane, vy máte lidi na tři díly rozdělené. Nelze vám všade býti stále. Tak tři chodějí pro pitní vodu do Záběhlic. Musejí okolo, ti mají lahvičky v kapsách. Jdou okolo, lahvičky si dají naplnit a když jdou zpět, tak je dají do vody, do konve a do kapes, a ti, kteří jdou první pít, běžejí ne se napit, by každej přišel ke své-lahvičce.« Ti lidé mně teprve otevřeli oči, jak chytře se zná dělnietvo v podvodu. Nelitoval jsem toho, že jsem dal každému máz piva naliti. Dále lecos ještě rozmlouvali. Pak jsem dal všem s Bohem, vzal jsem svůj deštník, s veselou myslí kráčel na Vrané.

Druhého dne jsem šel opět k svému povolání. Bystrým okem jsem stíhal nosiče s vodou a brzy jsem se dozvěděl, že oni dva muži mluvili pravdu. I pustil jsem to mimo sebe. Často jsem mnohého opilce pozoroval, že při tom pracoval jako lev. Nu, jen když se nehádali mezi sebou. Tak uplynul mi týden od týdnu. Pan kněhvedoucí byl se mnou i pan inženýr docela spokojen.

Jednoho dne ale se jich několik notně těch opicích kapek natáhlo sice, že se konečně po hádce mezi sebou dali do rvačky. Já je z toho káral, by si raději někam do stínu lehli a se prospali, ale má řeč byla mama. Ještě mně nadali kluků, že mne hodí do vody. Proto se alö předce utišili a pracovali dále. Já stranou domlouval nosičům vody, by jim více pálenku v konvích skrytě v lahvičkách nepřinášeli, nebo jak na to přijdu, že to naházím všechno do vody a oni že budou propuštěni z práce. Ti stáli jako zaražení, že to vím a hned mně slíbili, že se dle mého rozkazu zachovají.

Já se ten den nemohl dočkati večera. Na mysli mi ítále ležela ta pohrůžka, že mě hodí do vody, a ten název »kluku«, mám-li si vésti stížnost čili ne, nechám to mimo sebe. Možno, že by to dále bylo horší. Když jsem přišel domů, chvíli jsem seděl zamyšlený, nevěda, co mám předee dělati. Konečně jsem se zvedl a šel jsem k panu kněhvedoucímu. Zaklepám, on byl právě doma a zvolal: »Vstupte!« Já vešel, uctivě jsem se poklonil. On položil péro, právě něco pracoval. Tázal se mne, co si přeji. Já počal hned vypravovati, co se mně nemilého (přihodilo), do podrobná vypravovati, i to, co jsem se v neděli na Zbraslavi dozvěděl. On mě vyslechl a pravil: »Zejtra bujte s terna lidma tak, jako by se nic nestalo. V pátek sem připlujou páni z Prahy, já tam budu dříve a oni vystoupnou na silnici a tu se jim odkreje celý kořalečný sklad, a ti rváči a opilci budou propuštěni z práce.«