psali znovu, po druhé, třetí i víc, skrze všecky Musas, jak nejhlouběji kdo mohl a uměl, prose, ba zaklínaje, aby duše umění žádostivé nezdržovali. Někteří odkladu netrpčliví sami osobně od jednoho kraje světa k druhému běhali, na své-neštěstí naříkajíce, že šťastných těch lidi najíti nemohou. Čehož vinu jeden nehodnosti své, jiný nevhodnosti oněch připisoval a odtud jeden sobč zoufal, druhý se ohlédaje a k vyslídění jich nových cest shleduje, znovu se trápil, až mne samého konce se dotkati nemohoucího, teskno bylo.«

j-V tom aj opět začne se troubení,7') za kterýmž zvukem když jich mnohc běží, i já také, spatřím jakéhos an krám rozkládaje, lidi k spatřování a kupováni předivných tajemství nabízí, kterýž prý z pokladů nové Filozofie vzatá jsou, a. všechněm tajné moudrosti žádostivým zadost učiní. I byla radost, že tu již svaté Růžové Bratrstvo zjevně se a štědře poklady svými zděluje; přistupovali a kupovali mnozí. Všecko pak to, což se prodávalo, zavinuté bylo v škatulích, kteréž malované byly, a s všelijakými pěknými nápisy: Portae bapientiae, Fortalitium Scientiae, Gymnasium universitatis, Bonům Macro-micro-cosmicon, Harmonia utriusque cosmi, Christiano-cabalisticum, Antrum Naturae, Arx primaterialis, Divino-magicum, Tertrinum catholicum, Pyramis triumphalis, Hallelujah etc. Každému pak kdo kupoval, zapovědělo se odvírati. Nebo tajné té moudrosti že taková jest moc, že pronikáním operuje, ale kdyby se odevřela, že by vypáchla. Nicméně všetečnější někteří nezdrželi se, aby odevříti neměli a nalezše škatule své naprosto prázdné, ukazovali jiným, kteříž, když také své zodvírali, nenašel žádný nic. I křičeli: Podvod, podvod a zuřivě člověku tomu mluvili; ale on je pokojil, to nejtajnější tajností býti pravě, že věci ty, kromě filiis scientiae, ne-spatřitedlné jsou, čehož jednomu z tisíce že se nedostává, on že tím vinen není.

»I dali se tím na větším díle vsickni upokojiti,72) za tím se on sklidil, a diváci s nejednostejnými humory, jeden sem, druhý tam, se rozcházeli, z nichž, doptal-li se kdo tajností těch nových, či nedoptal, nic posavad věděti nemohu. To vím toliko, že se všecko potom jaksi tišilo, i kteréž sem zprvu nejvíc běhati a těkati viděl, ty sem potom leckdes v koutě jako s zamčenými ústy seděti viděl r buď že k tajnostem jsouce připuštěni (jakž se o nich někteří domýšleli) přísahu mlčelivosti byli vykonati museli, aneb že (jakž se mně mimo brýle hledícímu zdálo), za naději a vynaloženou svou práci se hanbili. Takž se tedy všecko to rozcházelo a tišilo, jako když se po bouři bez deště mračna rozcházejí. A já k průvodčím svým řekl: A což z toho všeho nic býti má? Ach, mé naděje! Jáí sem se tu takové trošty vida, těšil, že příhodnou mysli své pastvu najdu! Odpověděl tlumočník: Kdo ví, jestět se toho dostati můž: snad oni hodiny své vědí, kdy se komu zjeviti mají? Já-li na to čekati mám? řekl sem, nevěda, aby se z tolika tisíc učenějších než sem já, komu zdařilo, jedinkého příkladu. Nechci po tom déle zevlovati. Poďme odtud.«

Mezi stoupenci Bratrstva růžového kříže, kteří v letech dvacátých XVII. stol. se vážně pokoušeli založiti a utvořiti skutečné tajné středisko přívrženců bratrstva, jest řada pravých i nepravých stoupenců Viléma Bombasta z Hohenheimu, ěili Bombasta Theophrasta Paraceisa, vladaře tajemství (monarcha secretorum), kteří prohlašovali, že znají umění, jímž se bratrstvo honosí, kdežto bratři je nazývali pouze falešným, domnělým bratrstvem.78) Nelze ovšem upříti, že již před vydáním fámy a konfesse