Matka vyzvedla sepjaté ruce, v pronikavém pláči svolá všechny svaté na pomoc : »O ty nešťasny dítě, proč jsi mi tak zarmoutil? A takový měsíce o sobě věděti nedals ! Já tě již za mrtvého oplakávala a co sem od otce předházek zkusila, nebo on věděl dobře, co mne trápí, říkával, že sem si na tobě zakládala a z tebe kněze přála si sobě z něj mět a nyní je z něj tulák, poběhlík, někde s cikánama, anebo kejklířema běhá.« Slovem na arch papíru by se nedaly popsati její stesky, tak že všichni byli k pláči pohnuti.

Já tu padl před matkou na kalena a pro vše, co jen svaté jest, ji prosil, by mně to odpustila, že již více nechci její srdce tak zarmoutiti. Staré přísloví, že po velké bouři bývají opět krásné a jasné dny, tak to bylo i zde. Po velkém pláči vyvinul se z úst mé dobré matky radostný smích, když jsem jí vypravoval moje děje a jak mám vše v pořádku. Byla . z toho potěšena a také mně děkovala za těch pár zlatých. Nenadále sebou trhla a pravila: »Bože, já mám u sousedky malé dítě, musím domů !« Ještě mně dala' poučení a žádala mě, bych si dával prát a šít maličkosti, že nyní nemůže skrze to malé dítě a tak se všemi se rozloučila a s Pánem Bohem odešla. Mne to ale velmi bolelo, že prádlo a správku mám si dát jinam. To bylo zrovna tak, jako by řekla: Tak brzy mne neuvidíš ! Pomalu se blížilo poledne, kam jít, i zůstal jsem doma, ale oběd se pro mě jako jindy nechystal, toliko jen to : »Franc, poť také s námi!« »Já děkuju, tetičko, já půjdu k Šmid-kovům do hospody.« A šel jsem, chodili tam ti mí známí, ti mne rádi viděli a při tom mne již zvali k cechu. Přišel jsem hezky pozdě večer, už byl strejček doma. Dal jsem pozdravení a sedl jsem si u kamen. Strejček pravil: »Pod, sedni si.k stolu a pověz nám něco!« Já na to odpověděl: »Dnes mi nejni skoro ani do řeči, já mám ještě od včerejška plnou hlavu, to mně hned z ní nevyjde !« Strejček se ptal, co jsem večeřel: »A já

14. Půdorys kostela sv. Klimenta v Jasenici.