str. 431
péro pod ucho a od 3 roků osiřela, neznala jsem otce ani matku!«, a dala se opět do pláče.
Ta poěla vypravovati takto: »Můj nebožtík otec vojem byl u cis. král. pluku Rajner co felbebl a účetní. Já se narodila po válce francouzský. Na to mně zemřela matka, otec mě dal na hlídání a když mi bylo tři roky, když otec raněn mrtvicí zemřel a já byla odevzdána do c. k. porodnice a můj křestný list sebou, od těch dob jsem byla mezi cizíma lidma, žádnej mně nelitoval. Na to jsem se jen očima naučila toto vyšívání, ba i jiné ruční práce vyučila mezi lidma, kde jsem bydlela, že i na sebe všecko si ušiju, nejvíce tejdně vydělám tři zlatý, činže dám za týden 42 krejcary, tak mě zbývá 2 zl 58 kr. Mám ta prádlo, potravu, šat; jsem živa velmi bídně, žádnej mně nelituje. A když si na vše spo-menu, tak musím srdečně plakat a proto pravím upřímně, že bych jich i sebe udělala nešťastnými'!«
Já jí opět'opakoval mou přísahu a pravil, že mám dvě zdravé ruce a že to co jí chybí, nám Bůh dá, jen by s mým srdcem nepohrdala. Ona mně klesla do náručí, byli jsme oba štastni. Její pláč se obrátil opět v rozkošný smích a moje smutnost v nevýslovnou radost. Pak jsem jí dal ten nový deštník, s ním měla velikou radost. Zvedla oči k nebi a pravila: »Můj Bože, druhý dárek od milence, nedopust na mne to neštěstí, bych byla oklamaná, nebo tenkráte bych hanbou do vody skočila«.
Již šlo na devátou hodinu, když naši domů přišli, jak staří i mladí byli plni veselého rozmaru. Teta povídá: »Což pak Baruško, nestejskalo se jim?« Ona se zarděla, pravila: »Ba ne, byl doma pan Franc, tak jsme
