Upřímně jsme se rozešli, já si před kázáním v kostele zazpíval, po kázání a velké mši svaté s radostí jsem přišel do nově najatého bytu. Moje hospodyňka mě nějak chladně přivítala a něco kutila u plotny, nebo soused byl zedník a na své peníze si to přestavěl. Já jdu k ní, dal jsem jí polibek, tážu se, co vaří, ona so libě usmála a praví: »Knedlíky se zelím«, a že jest jako bez ruky, že nemá ani kam co postavit. Sousedi ?e smáli; nebo jsme byli na tu radost připraveni. Já pravím: »Ale, můj Bože, co chceš ještě mít více? Zde máš stůl, zde židlice, tudle máš prádelník, můžeš si toho nastavět dost!« Ona ubohá stála jako ztrnulá, nevěděla, co se s ní děje. Na to soused i jeho žena jí dokládali se Bohem, že je to skutečně naše, já že jsem to skutečně koupil a dala jí klíč od prádelníku a pravila: »Kouknou se tam a chtějí-li si dát přes postel prostěradlo tam ho mají!« Ona na mne pohlédla plačtivýma očima: »Pro Boha tě, prosím, Franc, je to pravda, anebo to je klamný sen?« Já ji

26. Kostel v Staviši.

27. Kostel v Tyliči.

objal a pravím k ní: »To je všechno tvoje a ty s tím zas jsi má, až do té chvíle, kdy nás sám Bůh spojí!« Tu teprve sepjala ruce, děkovala Bohu, mně padla okolo krku: »O můj drahý Franc, teď, vidím, žo mne opravdu miluješ a že mne nikdy neopustíš!« V poledne pokryla stůl a ponejprve bez ostýchání jsme spolu pojedli. Po jídle moje hospodyňka vše pořádně uklidila, pak jsme šli spolu k strejci za vše dobré mně prokázané mu