poděkovat. On i těla přáli mně štěstí a mezi tím Baruška ještě si leeos dala do své truhličky, pak si vzala svůj rám a podstavce, já jsem jí pak pomohl odnésti truhličku a její stolici, co při vyšívání sedávala a byli jsme odstěhování, až na můj a její šat, co já měl u si rej ce v šatníku a ona u holek. Pro to jsme nemusili choditi. Teta z dychtivosti, by věděla, jak se tam stísníme, neb se domnívala, že se tam nějací lidé přistěhovali, tu naházela své dceři Marii na ruku její šaty, co tam měla, a moje přes ruku svou a nám 1o přinesla. Dala pozdravení a pravila: »Kam jim dám, Baruško, ty šaty?« Ona jí odpověděla: »Drahá tetičko, prosimich dají mně to zatím přes postel, až si to dám do prádelníka.« Tu teprv věděla, že je to naše. Poohlédla se po pokoji a dala s Bohem, odešla. Já jsem se oblékl a šel zase do chrámu Páně na požehnání. Přišel jsem domů, bylo již šero, již bylo všechno urovnáno. Dolejší hluboké šuple bylo na můj šat sváteční, prostřední na její a hořejší na bílé prádlo. A truhlička sloužila prozatím za špižírnu. Já měl z toho takovou radost, že mně nelze popsati, že to tak všechno bylo dáno do pořáďku.

Na to druhý den ráno šel jsem do kostela a pak zrovna do Podskalí, aby mi žádný vejdělek neušel a také skutečně jsem pár krejcarů vydělal. Tu jsem teprva si celé mé vydání spočítal a shledal jsem, že co jsem skorém dva roky schráněl, přes polovici jsem vydal a že je ještě mnoho maličkostí doma potřeba, co nevyhnutedlně musí býti, aby se to nemusela dlužiti. A co nejstrašnější mně napadlo: Je ti teprva 19 let, půjdeš k odvodu a odvedou tě, máš po ženění i po penězích, 14 let býti vojákem, v tom čase se moc změní, i děj se vůle Boží, nějaké to předce bude ! S takovými trapnými myšlenkami stížen, přišel jsem domů, ale jak na mě ona promluvila, na vše jsem zapomněl jako na smrt.

«Bylo to ve čtvrtek večer, ona šila a já seděl podál ní u stolu, četl jsem. Tu zavřu knihu a pravím : »Ale, Baruško, v sobotu máme štědrej den, jaké pak budem držet první svátky?« Ona na mne s úsměchem pohledla a pravila: »Třebas budou-li brambory, jen když se spokojeně najíme!« Já pravím: »To by bylo hezký, první svátky! Tu máš tři dvacetníky á hleď s nima vyjít,- třebas jsou to první a i snad poslední!« To slovo říct, ona pustila peníze z ruky a zůstala jako stěna. Po chvíli mne objala a pravila: »Pro Boha, co s tím myslíš Franc?« a plakala. Já jí objal, viděl jsem, že je celá jako umírající, pravím: »Nelekej se toho, přišlo mně na mysl, až zadám o ženění, aby mně takhle odvedli, tak bysme byli oba nešťastní U Ona se vzpamatovala, otřela si uslzené oči a pravila š povzdechem: »To je všechno v moci Boží!« a bylo zase' dobře.

Vánoční svátky jsem zažil zrovna. v samých radostech. Celý kór byl plný nábožných paniček a- slečinek, jejich zpěv se daleko rozléhal, jako nebeských cherubů. Doma'js'em měl příjemné a- spokojené žití, rybu,-, mazance, na štědrý večer, na Hod Boží pečeni, na druhé svátky zaječího" předka a ořechy, jiné též ovoce také nechybilo, slovem, byl jsem spokojen. Na Nový rok jsem od mnohých pánů, paní a slečen jsem obdržel