se již v časopise Českého Musea, zde chci o ní pověděti něco více, jak toho plnou měrou zasluhuje.

Vytkl bych hlavně čtyři vlastnosti, které jej na tomto poli charakte-risují, totiž svědomitost, vážnost, rozvážlivost a ucelenost. Osvědčil se býti výborným pedagogem a psychologem, který si vlastním úsilím stanovil methodu, jak může jednotlivec okruh svých vědomostí šířiti, a podle lé upravoval i své přednášky. Byl v tomto jeho způsobu silně subjektivní, individuální ráz. Methodu svou bedlivě vyzkoušenou hleděl uplatniti ve svých přednáškách, řídě se vždy pravidlem: »Nevěř slepě novotám nevyzkoušeným. Gemu sám nerozumíš, o to se poraď se zkušenějšími.«

Přednášky Kalouskovy byly i co do formy i co do obsahu jako z jedné slitiny, jasné a dokonale srozumitelné — odlesk jeho logického ducha, jenž si za studií liboval zvláště v mathematice a k jehož nejmilejšímu čtení patřívala Aragova Astronomie. Obsah přednášek byl zhuštěný, forma vybroušená. Ovládaje suverénně české dějiny nalézal vždy přesný výraz i správnou charakteristiku pro věc i osobu. Proto byl jeho sloh pevný, jadrný, prostý všech kudrlinek a bezcenných cetek. Vyslechnutí jeho přednášky nepodobovalo se procházce po lučinách posetých květy, nýbrž procházkou věkovitou doubravou, která osvěží i poučí a bezděky vnukne duši kus smírné, uklidňující filosofie života.

Pedagogickou zásadou Kalouskovou bylo nepřeskakovati bez příčiny s předměLu na předmět, z dějin jedné země do dějin druhé země, nýbrž vyvíjeti přesně logicky událost a vylíčiti, jak příčinný svazek běh okolností utvořoval. Objasnil vždy pravdě nejpodobnější příčiny, vylíčil dějinnou souvislost a průběh událostí i věnoval plnou pozornost následkům, které z historických zjevů vyrůstaly. Opakuji znovu, co jsem jinde napsal, že nestavěl události řadou vedle sebe, a že jeho hlavním cílem bylo vždy vyšetření příčinné souvislosti dějinné. Potom teprve obracel pozornost posluchačů k analogiím a k srovnáním, v nichž vymezoval vzájemný poměr mezi českými a světovými proudy dějinnými, aby jejich případný význam v mysli posluchačů řádně vynikl. V tom tkví veliká jeho zásluha, za niž mu vděčí na sta jeho odchovanců, kteří dnes prakticky v životě působí a z nichž mnohý, jak bezpečně vím, sáhne často a rád k přednáškám milovaného učitele,, jež jsou mu vodítkem při vyučování středoškolském.

Ještě na jiný způsob v jeho přednáškách chci zde upozorniti. Týká se to jeho postupu při výkladech o různých domněnkách, sporech nebo záhadách z českých dějin. Zde se řídil zásadou: Distribuendo discite. S psychologickou jistotou a logickou přesvědčivostí vylíčil časový pořad a vnitřní závislost rozličných domněnek, snaže se zachytiti i psychologický moment, jenž v takových případech často padá na váhu, a vysvětluje vždy i z věci i z povahy osob. Při sporných kusech hleděl přesným rozborem dodělati se jádra věci a z něho vyjasniti zdánlivé rozpory a pravděnepodobnosti, vyhýbaje se vší mělkosti a rozvláčnosti. Výsledek toho byl, že si posluchači již z přednášek odnášeli vždy pevně utkvělou kostru dějinných období, krátce, že si již v přednáškách mnoho pro