Přijímání za souseda.

Vážený spolupracovník náš, Jindřich Š. B a a r, známý a oblíbený povídkář, básník opěvující kraj i lid chodský, ve své dojímavé. knize »Jan Cimbura, jihočeská idylla«, v Praze, 1908 (viz o ní v tomto ročníku oddíl : Literatura) vylíčil věrně podle skutečnosti, jak v Putimi na Písecku přijímali sousedé do obce novousedlíka. Neznám z eelé odborné literatury, kde by tak pěkně a podrobně byl tento právní obyčej zobrazen. Také v Českém Lidu posavad nikde nebyl uveřejněn popis tohoto přijímání za souseda. Proto se svolením váženého přítele-spisovatele otiskuji poutavý obrázek ze života lidu jihočeského.

Cimbura musil býti veřejně a slavně přijat do srazu sousedů putím-skýcb, aby měl právo »sedět a mluvit v obei.«

Rychtářem byl mlynář, pan otec Rouček. a ten ve čtvrtek před hromadou poslal slouhovou po sousedech. Šla se svým synkem, přihrb-lým Venouškem, dům od domu a buď ve dveřích aneb potkala-li souseda na dvoře anebo cestou, zastavila se a hlásila:

»Že necháme pěkně děkovat,« odpovídali jí a leckde podali i vajíčko, skývu chleba anebo nabrali jí žejdlík mouky. Hrbatý Venclíček dostával jablíčko, hrušku, anebo i lívanec, vdolek, co právě kde selka k obědu chystala . . .

V neděli rovnou z požehnání táhli Putímáci do hospody k Srnkům, »na starou*, jak tam říkali. Napřed rychtář s celým výborem. Za nimi vešel do dveří Cimbura v průvodu dvou sousedů.

V koutě »pod obrázky« stál bíle prostřený stůl. Tam usedl si »ouřad«, rychtář totiž, radní a výborové. Těsně k nim, k ostatním neprostřeným stolům zasedli sedláci. Kolkolem bílých stěn táhly se dřevěné lavice, o muzikách sedala tam děvčata, dnes si tu hověli chalupníci a baráčníci. U dveří tlačily se zvědavé ženy a okny hleděla sem mládež, chráněná před hustým, sychravým deštěm slaměným přístřeškem, na sáh od zdi odstávajícím.

Jednání bylo co nejvíc slavnostní, veřejné, jak bylo zvykem, při otevřených dveřích a oknech, neboť Cimbura byl mohovitý sedlák. Měl celý lán, pod osmdesát jiter půdy. Z těch asi čtyřicet oral, dvacet sekal,