str. 6
»Cimbury Jana, Cimbury Jana ze Semic, dobrý to rod, se musí říct,« sborem pochvalovala celá obec. Ale už hlučící zástup přerušil Žežulka:
»Známe už otce i tvoji matku, ale nic nevíme o tvojím statku.«
»Znáte snad všichni Pixovic půdu, a tu nyní já orati budu!«
|
Odpověděl mu klidně Cimbura. Jaroš zařecil důvěrným tónem :
"Pixovic dvůr! Kdo dal ho tobě? Toť dvůr je sirý, Pixa je v hrobě — tři děii siroty vlastní dvůr sobě.«
|
Cimbura celé obci důrazně vykládal:
»Pixovi mrtvému já stojím v slovu:
odvzdal dvůr mi, děti i vdovu,
udělal testament před svědky pěti
a v něm mné odkázat půdu, ženu i děti.«
|
Svědci Pixova testamentu cítili, zeje teď řada na nich. Pohlédli na sebe a pohledem se dorozuměli, kdo z nich bude mluvčím. Vstal Keclik. Vstal ne z úcty k Cimburovi, ale k obci, protože k ní mluvil:
»Odkázal, pravím vám, odkázal
před ženou, děcky;
slibem pak věrným si zavázal
k svědectví všecky:
Cimburo, hospodař na statku těchto dětí
až do nejstaršího syna plnoletí —
ten pak, po starém řádu vhodném,
vládni sám na svém statku rodném.«
|
Odpověď všecky plně uspokojila a napjali pozornost, co se asi optá Mika, na tom byla teď řada. Mika byl čtverák, veselý člověk, rád v řeči chytal, dobíral si a proto řekl nevinným hlasem :
»Než si obec bratrství s tebou vymění, původ nám vylož svého příjmení!*
|
Rouček se zachmuřil. Pod svraštělým čelem zvedla se kárná myšlénka: »To sem nepatří, jméno, jako jméno,« a už sahal po právu velebným gestem jako král po žezle. Ale Cimbura svižně a chutě odpověděl:
»Ve válkách to bylo, které Žižka ved,
říkali tak otec můj i děd,
jeden z předků pokryt ranami a krví,
na cimbufí hradu vyšplhal se prvý.
Tělo jeho dávno v hrobě shnilo,
ale přijmi po něm Cimbura nám zbylo.«
|
|
