str. 7
»Ach, pane, ten je kovaný!— Ten má Kovandovu školu! — Na všecky čtyři a na ostro ho okoval,« chválila zas obec a hlasitě Cimburovu pohotovost. Cimbura sám znova a živě pocítil synovskou vděčnost k hradišťskému starostovi, jenž jej po celá léta byl zasvěcoval do selských zvyků a mravů. Mika sklopil hlavu, ale za to ji zdvihl Kolařík. Byl na osadě vůdcem poutí a zpěvákem. Hlasem vyšetřujícího soudce a spolu kazatele udeřil na Cimburu:
»Pixa je v hrobě. Všichni tam jednou spočinem, jsi statku pánem, mužem vdovy a dětí otčimem, neptám se, zda je to psáno na bílém papíře, po jiném ptám se, ptám se tě po — víře!«
|
Obec celá stichla, ani nedutá. Mušku slyšíš, jak si bzučí po cestě od stolu k*oknu. Cimbura tu stojí jako socha. Zvolna zvedl hlavu a s hlavou i rozzářené oči vzhůru ke stropu dřevěnému, hnědému, býčí krví natřenému, směrem »k obrázkům«, visícím v koutě pod samým stropem. Pak na prsa vznesl i svoji hebkou čapku a pod ní sepjal pevné svoje ruce. Nepromluvil dosud — a hle — při pouhém pohledu na něho i »úřad« za prostřeným stolem i sedláci za ostatními stoly i chalupníci a baráčníci kolem vstávajíce sundávají beraničky a spínají ruce jako ve chrámu :
»Já v Boha věřim, světa Hospodáře,
a k němu zvedám ruce své i tváře:
zákony Jeho ničím nechci mařit,
ale k Jeho cti tu s vámi hospodařit.«
|
Vroucně, pravdivě a přece prostě znělo to Cimburovo vyznání víry. Podmanilo všecky a dojalo je. Ženské i oči utíraly. »Amen,« slavnostně řekl rychtář a vyšel s právem v ruce ze zástolí. Přistoupil k Cimburovi, ujal ho za ruku a položiv mu právo na rameno, třikrát se s ním políbil. Zůstal už u něho :
»Kdo by na něm hledal hany nebo vady, do očí to pověz, směle vystup z řady, jak se sluší na muže!
|
Vyzval všecky pan otec a dlouhou chvíli čekal. Nikdo se nehnul. »Nikdo proti tobě nemůže U řekl konečně spokojeně rychtář a dodal zvýšeným obřadným hlasem:
"Cimburo Jene! Jsi hotov se soudem — Cimbura Jan se stal naším sousedem !«
|
Za ruku Cimburu ujal a vedl jej na kraj lavice jako nejmladšího. Ne pýcha, ale ušlechtilé sebevědomí zrovna sálalo zase z celé postavy Cimbu-rovy, z jeho tváří i z jeho očí. A tatáž uvědomělá hrdost vznášela se i nad celou obcí, nad starostou i výbory, i děti a ženy podléhaly kouzlu slavnostních dojmů, jež posvěcovalo vážnost té chvíle.
|
