Cimbura pokryv hlavu, posadil se. Po řadě všichni přistupovali k němu, tiskli mu ruce a tykali mu a on tykal jim. Nastala slavnost sbratření, krásná a dojemná. Ale to bylo pouze první jednání u konce. Když šum se utišil a kolem Cimbury už bylo prázdno, počalo hned jednání další. To už nebylo tak obřadné, protože se v něm jednalo o praktické věci . . .

Rychtář přejel si dlaní ústa, odkašlal si a v tenké, švabachem krasopisně popsané knížečce obrátil list. Pouze občas do ní okem mrkl a skoro stále mluvil z paměti: »Putímský sousede, bratře náš, Jene Cim-buro ! Musíš nám v obci ve všem být roven, mít s námi stejná práva, nést s námi stejná břemena !«

» Která budou moje práva ?« optal se nový soused. Rychtář mu nyní za pečlivého pozoru všech přednesl selský řád, skoro stejný ve všech jihočeských vesnicích. Týkal se práva pastvy a zavazoval Cimburu do společného stáda vyhánět »pastevní« dobytek, krávy, ovce, vepře a husy na první slouhovo zatroubení na vršku pod kostelem. Dobytek vyhání se před vrata, kde ho slouha odebírá. »Máš právo společného lovu v obecních vodách, společného honu na všech půdách a společného lomu v obecních skalách. V nezaviněném neštěstí, povodni, požáru, máš právo na naši pomoc. Máš právo do obce mluvit, volit a být volen, máš zkrátka všecka práva, kterých budeš hoden !"

Hrdě dmula se všem sousedům hruď při tom podrobném výčtu. Ale teď už se přikrčili, když se rychtářův hlas odmlčel. Věděli, co přijde. Břemena! A proto klopili hlavy, jakoby v týle cítili tíži.

»A která břemena na sebe beru?« kurážně otázal se Gimbura. »Také o těch mluví naše selské zřízení,* odpovídal Rouček a uváděl je. »Gísařské daně, královské zemské daně, přirážky obecní a všecky platy v pořádku dávat,« stálo hned na prvním místě. Svou vlastní půdu dě-dinnou chránit, neodprodávat a nepronajímat, meze i mezníky svého majetku i obecního střežit a jimi nehýbat, rukou společnou spravovat obecní cesty, břehy a tarasit výmoly říční, lávky a mosty, plevel a hmyz ničit, meze na krok široké neodorat, oheň střežit, ve žních ponůckou chodit, »lidem i dobytku pomáhat, za bratry nás všecky pokládat,* ukončil rychtář.

Dosud seděli všichni přihrbeně, ale hned se zas narovnali, jak padla otázka: »Jene Cimburo, ptám se tě před Bohem a před obcí, slibuješ to ?«

»Slibuj u,« odpověděl Cimbura. Vstal při tom a čepici položil na místo, kde seděl. Po něm tak učinili ostatní. »Tak přisáhni,« skoro hrozivým hlasem poručil rychtář.

Cimbura pokročil k samému stolu. Levici položil na srdce a tři prsty pozdvihl vzhůru. V těžkých dubových svícnech plály svíčky, jako zkamenělá stála »obec«, nad hlavou starosty v koutě černal se starý kříž. Rychtář vázal si rychle za ušima pentličku kostěných brejlí, vzal do chvějících se rukou knížku a zvolna četl a Cimbura slovo za slovem zřetelně opakoval: