str. 9
»Já sedlák putímský, Cimbura Ján,
co držím pětadvacátý lán,
jak vy chcete a já mohu,
přisahám tu Pánu Bohu
poprvé i naposledy;
že chci žíti se sousedj:
v pokoji a svornosti,
orat svoje polnosti,
sázet les a hnojit luka,
s obcí štěstí nést i muka,
společná mít zejména
v obci práva, břemena —
z dobré vůle — sám a sám —
před obcí tak přisahám
při spáse mé, ženy, dětí duší,
jak se na sedláka sluší,
jsem a budu celý váš,
k tomu dopomáhej Pán Bůh náš!«
|
Pomalu a hlasitě četl rychtář, pomalu a hlasitě přísahal Gimbura. »Odpřisáhl!« potvrdila sborem obec, když Rouček sklapl knížku a stáhl brejle z nosu. Šum jako vítr po napjatém tichu ozval se hospodou. To prsa si oddychla, nohy na podlaze přešláply, stolice zavrzaly, obec si znova usedla. Hlavy pokryli čepicemi a z kapes vytahovali dýmky, kožené váčky s tabákem a křesáním. Zas jedno »jednání« skončilo a teď už zbývalo poslední, třetí, nejdelší a nejveselejší . . .
Ponocný vyšel ze dveří hospody a třikrát po sobě zadul do zahnutého rohu. Noční hustou tmou prorazilo kokrhání kohoutí. Slavnost blížila se ke konci. Sud sice ještě tekl, ale už nějak podezřele se nakloňoval. Tu jakoby ten kohoutí zpěv všecky nakazil, dali se do zpěvu. První vstal rychtář. Pozdvihl džbánek v pravé ruce a zanotoval vysokým tenorem:
»V dobrém jsme se sešli,
v dobrém se rozejdem,
nežli se rozejdem,
ještě se napijem,
s Pánem Bohem půjdem !«
|
Všichni kolem vstávali a džbánků a sklenic se chápali a celá hospoda zpívala pak s rychtářem dál:
»S Pánem Bohem půjdem,
zpomínat si budem —
ty lásko bratrská,
a ne farizejská,
zůstaň s námi. Amen!«
|
A zase rychtář sám a sám
»Zůstaú s námi, amen — hlásat nepřestáném, že Bůh náš láska jest, jemuž buď chvála, čest, věčně věků v — Amen!«
|
A po něm zase hlučně celá obec :
|
