Posvícení na Litomyšlsku počátkem 19. století.*)

Bejvali před námi předkové veselí,« povídá stará selská píseň, ale často do veselosti nebylo; na největších statcích bývala největší nouze. Říkává starý výměnkář: »My jsme za našeho nebožtíka táty, dyž eště byl hospodářem, museli šetřit jak náleží. Dyž mně bylo štrnást let, už sem musel dělat pacholka. Ďoučata (sestry) byly štyry, na jejich šaty a celou vejpravu, krom zboží bednářskýho a truhlářskýho, musela šecko máma vopatřit za sví peníze, kerý stržila za vejce, máslo a tvaroh, něco za teří a drůbež; nědy taky ňákýho toho »schoře« musela vzít, že táta na nic takovýho ani krejcar dát nechtěl. Říkával, že von zasej má vydání sví, že toho má taky dost, a Jošku (syna) že si musí šatit sám a co ho jen stojí ten vobuj pro celej dům do roka, pak je kontribuce, kovář, kolář, bednář, švec, krejčí, nádenníei a jiný vydaní. Taky to bylo prauda, ale toho krejčího nemusel skoro ani menovat; co dal krejčímu, to nestálo za nic. Byli sme dva hoši a táta a neli sme dvoje šaty, jedny na dělnej den a jedny na neděli.. Kalhoty bejvaly kožedný a dyž se trhaly, uďál se maz z mouky, záplata se tím natřela a přilípla a bejvala záplata na záplatě, až byly těžký jako cent. Jednou sem zmok', z koženek záplaty vodmokly a přišel sem domů skoro nahej. V letě se jedlo štyrykrát, ale v zejme svačina nebyla, muselo se vydržet vod jídla do jídla. Jednou sme drali peří a k večeři sme mívali vařenou řepu a chleba k ní. Tentokrát máma poroučela ďoučatům, aby uvařily k večeři japka (brambory), že je jen malej kousek chleba a že ho musí nechat na ráno Joškoj, že pojede do lesa a musí jet brzo, aby se dvakrát za deň vrátil. Dyž sme večeřeli, přišel ze mlejna smetiprach (prášek), že si máme za hodinu přijít mlít. Já sem teda musel jít mlít a ráno do lesa musel jet táta. A vo ten chleba sme se rozdělili. A to víte, dyž má člověk celou noc po těch schodech dolů a nahoru s tou násejpkou běhat, že pořádně vyhladne. Přišel jsem ze mlejna, bylo asi deset hodin ráno, hladověj jako vlk. A máma právě z trouby vytahovala dolky, jeden přelomila a půl ně dala. Sotva sem začal jíst, nědo tluče. Běžím votevřít a von to táta; vidí, že mám kus dolku a poledne eště nejni a hned ně začal bičem šněrovat (bít) a pojdá: »vono je poledne? Ty máš pořád, na mysli jen to žoulení!« — Taková bejvala na statku šetrnost.* — Ale několikrát v roce bývala výjimka; o pouti, »poscení«, svátcích a ostatcích. Zejména o posvícení. Po hrbolaté, vysoké záprsni vesele voněly koláče, přes vysoký, vysekaný práh s nízkými dveřmi, po nízké, široké síni, očouzené a temné, valil se z vyšší černé sednice dech posvícenský. Pokřivené koláče padly domácím v sobotu před posvícením. Měla s koláči hospodyně plné ruce práce, aby se zachovala panu faráři, kantorovi, kostelníkům a pastýři. Pro faru byl