kovo nejni docela nic, ani plívy husám mít nebude, pěkný sou jen Dvořákovo brambory. Na Ježkovo žitništěti zelená se mladej jetel.« Jiní zas skloňují přivlastňovací přídavné jméno přidávajíce k němu pádové přípony přídavného jména určitého. Na př.: »Do truhlářovejch brambor skoval se zajíc, mít tak sebou sousedovýho Broka, ten by mu z tý brázdy pomoh'U

Chybné skloňování aneb vůbec neskloňování přisvojovacích přídavných jmen zdá se mi býti tou nejzávažnější odchylkou, kterou se liší mluva zdejšího lidu na škodu svou od správné řeči spisovné

Osobní zájmena já, ty, von, vona, vono skloňuje lid odchylně.

V 2. 3. 4. a 6. pádě slyšíme jediný tvar mně, užší tvary mi, ti bývají nezřídka společný pro 3. a 4. pád. Tvarů jeho, jej lid neužívá, jen po předložkách slyšeti jest: pro něho, pro něj. Ve 4. p.jedn. č. rodu mužsk. i stř. užívá lid jediného tvaru ho, tvaru je pro stř. rod tady lid nezná.

V ženském rodě ve 4. pádě slyšíme rovněž dlouhé í jako v ostatních nepřímých pádech, tedy: pro ní. Šestý pád rodu mužsk. a středního zní: v ňom. V 1. pádě množného čísla pro všecky tři rody slyšeti jest vždy jen jeden tvar voni, ať už se jedná v mužském rodě o bytost živou či neživou. V množném č. v 7. pádě slyšíme tvary: náma, várna, jima.

Skloňujíce přivlastňovací zájmena muj, tvůj, svůj (lid vyslovuje krátce) užívají přípon určitého přídavného jména trojího zakončení. V množném čísle krom toho slýchati jest širší tvary: v 1. 4. a 5. pádě moje, v 2. a 6. p. mojicb, v 3. p. mojim a to ve všech třech rodech. Lid říká pravidelně štyry (čtyry), tvar čtyři jest lidu nezvyklý.

1. Andula: Kampak (tampat) jedeš, Honzictu —: tampat jedeš, hojectu? Honzík: Nemusíš vjedet! A. Vsát ty mi to psee povíš, az se na mne udobzís, Honzictu, můj Honzictu! H. Do Pjahy. — 2. A. Vem mne s sebou, Honzictu, vem mne s sebou, hojectu! H. Nemusíš tam bejt. A. Vsát ty mne s sebou vezmeš, az se na mne ohledneš, Honzictu, můj Honzictu. H. Tat si sedni na rozvojů! — 3. A. Co to vezeš, Honzictu, co to vezeš, hojectu? H. Nemusíš vedet! A. Vsát ty mi to psec povíš, az sena mne udobzís, Honzictu, můj Honzictu! H. Hjusty! — 4. A. Dej mi jednu, Honzictu — dej mi jednu, hojectu! H. Nemusíš ji mít. A. Vsát ty mi ji psece dás, az se na mne podivas, Honzictu, můj Honzictu! H. Tat si jednu vezmi, aje tu natousnutou!— 5. A. Já neci natousnutou, já ci pěknou zlu-touctou! H. Je pjo tebe dobjá dost. A. Vsát ty mi ji psece dás, az se na mne podivas, Honzictu, můj Honzictu! H. Tat si jednu vem a tus!*)