Písničkář František Hais a jeho paměti.*)

Díl II., částka 11. Mé navrácení se z vandru. Bylo již hezky šero, když se má zoufalá Baruška celá uslzená domů navrátila. Zvědavé sousedky schválně jejího příchodu očekávaly, by svými oulisnými slovy, farizejskou přetvářeností poloposměšně polilovali, jako by s ní tu nejcitlivější outrpnost měli a ji potěšit chtěli. Sotva vešla do domu, tu jí šla naproti paní Kačenka a praví k ní: »Milá Baruško, to mají ubohá zármutek! Inu poručejí to všechno Bohu. Bude-li mít dobré svědomí a ví, v čem ,je tu zanechal, on dá Bůh, že zase se navrátíl« Tu přišla paní Teklička: »Já zas povídám, co jednou vlk uchvátí, jistě více nenavrátí. Staré přísloví: Sejde z očích, sejde z mysle! Přijde dále do světa mezi všelijakej lid, kde bude pracovat, kamarádi ho leckam zavedou, děvčat je všude jako kvítí. On je slušnej člověk, ony za ním budou jako šipky lítat. Ten dávno zapomene na svoji Barušku; já je opravdu lituju, ale zlatý oči, který ho více budou vidět.«

Ona jsouc bolem a zármutkem sklíčena, nedoslechla ani řeči svých oulis-sných sudiček a šla do pokoje, shodila se sebe šátek, vrhla sebou přes postel, obličej dala do dlaní a počala sobě naříkati, že nebyla ani k upokojení. Soused i jeho žena jí outrpně domlouvali, by se jen upokojila a pamatovala se, by se podala do božské vůle, že Bůh dopouští a neopouští, a že jí to její srdce říká, že opět přijdu. To byla jediná duše, která s ní měla pravou outrpnost. Od těch dob tiše sedávala, pilně šila, časem se zamyslila a sobě z hluboká vzdychla, slovem : trpělivě snášela osud svůj, skorém ani z domu celý den nevyšla ven . . .

My jsme pokojně seděli na hospodě, koukali jsme celý dva dni na chumelenici sněhu, v sednici bylo tepla dost, kšenk jsme dostali každý 1 zl. 40 kr. Třetí den sníh padat přestal, ale bylo ho přes půl lokte. Teprve až vozy cesty projely, čtvrtý den jsme se vydali do Kosmonos, tam jsme se také tři dny zdrželi. Tady jsme dostali po dvou zlatých i každý večer jídlo a pití. Déle jsme se zdržeti nesměli. Vyšli jsme čtvrtý den. Sotva byli jsme půl hodiny na cestě, počal zase padat sníh a tak hustě, že ani na koleje viděti nebylo. Do Hradiště bylo dvě míle skoro cesty, při tom silně vítr vál. Každou chvíli mysleli jsme, že někde za-padnem a zmrznem. Teprve večer již po deváté hodině jsme přišli do města a to nás ponocnej musel ještě na hospodu dovésti. Tam bylo ještě světlo. Mimo třech Němců a my dva, nebylo jiného člověka zde. Němci právě dopíjeli a šli spát. Tu přijde hostinský, přinesl na stůl světlo