My se ho hned ptali: »Kde je zde tiskařský herberg?« »Trefili ste, zde! Máte své věci v pořádku ?« »Ano.« On vzal naše knížky a pak nám uklidil do komory naše vaky. Pak se nás tázal, co sobě budem přát k večeři. Já pravil na to, že bychme rádi něco, čímž bysme se zahřáli. Tu nám hned přinesl z jaternic misku velmi dobré polévky, pak po dvou jaternicích a ptal se nás, také-li si přejem pivo, a již ho nesl. Nu, co dělat? Snědli jsme, vypili, ihned jsme museli platit, tam byly jen darmo ty tři noclehy. Pak nám dal ustlat, přál nám dobrou noc a hned se ptal, má-li nám ráno připravit kávu; my pravili: Ano!

Druhý den po poledni jsme si vyšli po městě se ohlédnout a při tom jsme si šli do fabriky pro náš cestující peníz. Pan starší nás vyplatil a pravil: »Pro jednoho mám tady místo prázdný a to třeba zejtraU Můj spoludruh mu dal své věci. Starší mu hned slíbil, bydlet že může bejt u něj, třebas i ve zdravě. On byl tomu rád, ale já ne. Na to jsme pospolu ten den ještě pobyli a druhý den nastoupl ponejprv do práce a večer přišel ke mně. Já mu pravil, že pozejtří půjdu do Prahy. »Inu, to spolu budem ještě mluvit.« Já pravil: »Zde ne, přijď večer do hospody, co stojí dostavník, já ve tři*hodiny ráno s ním pojedu.« A dali jsme si s Bohem. Třetího dne ráno jsem hospodskému zaplatil a on mně řeknul jméno hospody, kde stojejí dostavníky. Já se tam dal zapsat a zaplatil hned. Pak jsem si dal na Prahu podepsat a koupil jsem si za dva zlaté deku obalit nohy, bych nenamrz ve voze a večer jsem čekal na Šťast-nýho, bysme se spolu rozloučili.

Částka 12. Badostné shledání a první starost o budoucnost. Bylo již po šesté hodině večer. Já sedím samojediný u stolu u samých dveří, ponořen v hlubokém zamyšlení. Stála mně celá má minulost před očima a jaká mne nyní trapná asi budoucnost s celým svým krutým a neupro-sitelným osudem snad očekává! Tu najednou se mnou někdo pozadu silně zatřásl a mě z toho přemejšlení vytrhnul. Já se teprve jako ze spaní vytržený vzpamatoval, koukám, kdo to ? Tu vidím před sebou svého soudruha, on se mně dal do smíchu. Pravil: »Prosím tě, člověče co pře-mejšlíš? Já tu na tebe hledím hezkou chvíli, jak zarmouceně sklopenýma očima hledíš do země, jako bys prohrál ňáký proces anebo jako by ti ta tvá dala košíčkem!«, a byl plný žertů. Já se teprve docela vzpamatoval. Já mu na to pravil: ,»Ale, prosím tě, nediv se mně; já teprve vidím, jakej sem hloupej kousek vyved!« »Ale co nyní dělat, co se stalo, nedá se předělat a co je do toho nejnčko, ale pí, už se tak brzy neuvidíme, a až přideš domů, tak pozdravuj ode mně moji Řezu, že jí přeju zase ňákého hodného milence, že mně tu bez ní nebude dlouhá chvíle < dal mi malé psaníčko, bych jí ho odevzdal. Už se blížila devátá hodina, ještě jsme si podali ruce a — s Bohem!

Druhého dne to bouřilo. Byly asi dvě hodiny, do půl třetí už byly naše věci na voze dobře ukryty a zavázány. Každý měl něco na zoubek sebou i také' v lahvičkách pro zahřání. Více už než polovice cesty jsme již ujeli, když jsme na silnici u jedné hospody zůstali stát a půl hodiny jsme měli času něco pojíst. Mezi tou dobou se zapřáhli jiné koně a pak