se stále jelo. V šest hodin večer byli jsme již v Praze na Poříčí v hostinci nazvaném u zlaté podkovy. V půl hodině jsme měli všechny své věci z vozu dole. Já se tu ohlížel, kdo by mně mé věci odnesl. Byli tam arciť k odnášení takoví lidé, ale velmi spustlí, že jsem se jim bál věci svěřit.

Tu se naskytla jakás žena s nůší a ptá se: »Pane, dají si to odnést?« Já řku: »Ano! Co budou chtít od toho do Podskalí? Ona praví: ^Dvanáct krošů.« »Tak to naložejí, já jsem celej zmrzlej.« Ona to vzala a tak rychle kráčela, že v sedm hodin byli jsme již u Černého orla na Karlovém náměstí. Já měl ale hlad a vidím, že trochter vyndává horké jaternice. Pravím: ^Počkají, ženo«, a koupil jsem 5 kusů, byly vařící. Dal jsem jednu té ženě, řka: »Tu mají, ohřejou si ruce« a sám jsem jednu také hned snědl. Ty druhý jsem schoval v papíru domů.

Uhodilo čtvrt na osm, byli jsme pod Emauzy. Ve mně tlouklo silně srdce, jako bych něco zlého zavinil, stále jsem se ohlížel, by mne z domácích lidí žádný neviděl, a tak šťastně vešli jsme tiše až do kuchyně. Já šeptem pravil té ženě, by byla zticha. Naslouchám chvíli jen za dveřma, souseď četl ňákou kroniku. Já zaklepal, soused pravil: »Jen dál!« Otevru dveře a vejdu, pravím: »Dej Pán Bůh dobrej večer!« Tu místo poděkování byl slyšet hlasitý výkřik: »Ježíš Maria, to je Franc!«, a při tom pustila z klína hrnek se lžící, právě něco dojídala. Já rychle té ženě zaplatil a ona odešla. Tu mně má Baruška padla okolo krku a slzíc radostí, praví: »O můj drahý milovaný Franc! Já jsem si stále myslela, že tě již více na světě nespatřím. Těch slzí co jsem pro tě vylila, mohl by si se v nich celej vykoupat. Stále jsem naříkala na nešťastnej osud můj!« Tu zase zdvihla sepjaté ruce před sošku Panny Marie vzhůru, volala: »O ty Rodičko Boží, ach tys přece moji prosbu vyslyšela . . .« Já byl tak dojat, že jsem se od slzení ani zdržeti nemohl. Pravím k ní: »Upokoj se přece jednou a pomoz mně svlíknout. Vždyť bys mě s tím nářkem celého zbláznila. Již mne tu máš zase a povídám buď již zticha. A víš-li co, cukroušku co ti řeknu, že mám hlad. V peci máte ohně dost a já jsem přinesl tři jaternice, tak je upeč, ať zase za sedm neděl spolu jíme. A jich, paní sousedko, budu prosit, vemou jejich velkej džbán a přinesou, co se tam vejde.« Ona praví: »Tři mázy!« »Tak tu je dvacetník a za groš sádlo!« Ve čtvrt hodině praskaly jaternice na rendlíku a my seděli u stolu. Okno bylo do ohrady. Žádný kdyby až vyšel ven, tak naše světlo neviděl. Snědli jsme jaternice. Brzy bylo v pokoji místo plačtivého oudolí sídlo radosti a místo nářku veselý hovor a smích. Bylo již deset hodin. Sousedka musela si vzíti klíč od domu a šla ještě pro džbán piva. To rozvázalo sousedovi jazyk, lecos vypravoval ze své vojančiny válečné děje, měl již trochu těžký jazyk, též i matinka s dceruškou. To radostná shledání trvalo až skorém přes půl noci.

Druhého dne po veselé noci se drobet dýl spalo. Toliko děvče sousedky a moje byly první vzhůru. Snesla si časně ráno na snídaní a jak jsem vstal, byla snídaně připravena. Tu teprve mně všechno vypravovala,