jak tu byla zavržena a kterak jí to všichni přáli, kdybych jen více nepřišel, a teta že by byla z toho měla tu největší radost.

Toho dne nevyšel jsem dopoledne ani krok z domu. Vyčistil jsem si zimník. On byl zase jako novej. Po poledni jsem se oblékl a šel jsem k Šťastnýho holce, bych jí odevzdal od něho psaníčko. Když jsem ale sel přes dvůr, někdo mne oknem viděl. Vybíhali se na mne dívat jako na nějakého kejklíře, já jim ale ušel. Za to ale když jsem šel domů, ony na mne čekaly jako sudičky a to bylo ňákého vítání. Já byl velmi rád, že jsem těm sudičkám uklouzl, říyní jsem teprve patrně viděl, co ta má ženská musela od nich zkusit Mne tu také všechno píchalo. Umínil jsem si, že stůj co stůj se musím z toho domu odstěhovat.

Ten tejden právě padlo v neděli hromnic. Tu mimo nadání mně přišla navštívit má drahá matka. Já ji přivítal, moje taky. Pravila »Tys hodný dítě, ani jsi -k nám nepřišels se ukázat, že jsi v Praze, až mně to cizí lidé sami pověděli U Já povídám na to: »Jaké cizí lidé, já jsem dnes třetí den doma teprv a nebyl jsem krok dál, nežli v Podskalí, to jim řekla teta, žádný jiný.« Ona tak krásně s náma mluvila, jako by byla Duchem svatým nadšena. Dále pravila, že se také budou za čtrnáct dní do Podskalí stěhovat. »A kam, maminko?« »I proti Zahrádkovům, co je ten zámečník. Pak se budem moct častěji vidět. Tatík má z toho takovou radost, že si přece tiskařem U As mojí též tak příjemně mluvila, jako nejlepší matka. Pak doložila: »Pokoj je jak sál a kuchyně jako půl pokoje. Rádi bysme si někoho vzali do spolku, je to na nás moc, 70 zlatých, ale co se nám nahozuje, je to samý děti a my máme také čtyry, no tři jdou do školy! Ale pomysli si jen, kde jsou dvoje děti pohromadě, to bývají často skrze ně domácí různice!« Tu náhle vstala ze stolice, pravila: »Ale Bože, já jsem se tu usadila a doma mám plný ruce práce, bujte z Bohem U

My jí oba ruku políbili a ona pravila již mezi dveřma: »A přite k nám v neděli ještě, než se odstěhujem, já vás budu čekat!« My slíbili, že jistě přijdeme. Když odešla, já pravím: »Poslechni, Baruško, mě to zde strakvalensky již mrzí, jsme tady jako na planýři. Co myslíš, abysme se k nim stěnovali. Je to předce jen u svých a nebudem tak v lidských hubách, než se dáme odat.« Ona se zamlčela a po chvíli pravila: »Máš na vůli, a mně se ale zdá zrovna, jak si myslím, z očistce vyjdem a do pekla přijdem ! Ale dělej si sám, jak se ti líbí. Já jsem spokojena.« Zůstalo na tom.

Přišla neděle Boží. Šli jsme tam, otec právě snídal. My jemu i matce políbili ruku, oni nás přivítali tak příjemně, že to ani nelze popsati. Konečně se rozpředla řeč o tom stěhování. Jen proto že se stěhuj ou sem, že otec dělá na Smíchově, že bude míti blíže s obědem. Přišlo na to, že bych se mohl stěhovat k nim: »Ty mně dáš čtvrtletně 7 zl. a já dám 10 zl. 50 kr. a budeme předce svoji.« Zůstalo na té úmluvě. -Já dal otci tři zlatý závdavku a až v neděli že se teprve odpoledne při-stěhuju, poněvadž že také budu v sobotu míti dvoje stěhování. Pak jsme se s Pánem Bohem rozešli. Moje si koupila něco na oběd.