Přišli jsme domů, šlo již na desátou. Já šel rychle do kostela a přijdu domů, bylo hnedle poledne. Žádný nemluvil ani slovo. Po chvíli mně moje Baruška polohlasně povídá: »Poslechni, jak jsi odešel, hned tu byla tetina holka, by tam šla naše sousedka a byla tam hezky dlouho.« Pak dala na stůl jíst, žádný jedinký slovo nepromluvil. Mně na tom nic nezáleželo. Po jídle jsem počal sám, pravím: »Pane soused odpustějí, musím jim říct, že se v neděli budu stěhovat k mým rodičům.« »I dou s Bohem, třebas hned !« V té chvíli sousedka běžela k tetě a hnedle tu byla a smála se. Toho si má Baruška dobře povšimla, mnoho jí to netěšilo, bylo znát na jejím zarmouceném obličeji.

Přišel jsem odpoledne z kostela. Asi tak po páté hodině přišly dvě stařeny, pravily, že je tam paní Zelenková posílá, že ti mladí lidé se budou stěhovat k rodičům, jestli by je do bytu vzala, že jsou celý den pryč a že jí budou každá platit půl zlatýho. On je hned přijal a ony mu každá dala na týden napřed. Daly zdvořile s Bohem a odešly. Moje byla jako vytržená, nebo patrně věděla, že to je práce mé upřímné tetičky. Pustila to mimo sebe. Já předce každý den něco vydělal a v sobotu dva zlatý za stěhování, neměli jsme žádnou bídu. V neděli jsem se odpoledne vypůjčil v Podskalí vozejk a ještě s jedním jsme to nářadí naše najednou odvezli.

Otec už měl vybílíno, poněvadž to bylo prázdný, nábytek urovnaný, obrazy na zdi a my již měli na svůj nábytek uprázdněný, tak jak by to bylo odměřený místo. Ušel týden, ušel i měsíc. Doma se vespolek dobře srovnávali, neslyšel jsem žádný stížnosti, ani od mojí, ani od matky. Já každý den přece tolik vydělal, co stačilo na živobytí, nebo toho času bylo lacino a moje časem vařila maso. To bylo první, co matka nechtěla, to že do smrti nic nebudeme míti při takovém hospodářství. Já jí nic skrze to neřekl a ona si mně také nikdy to nejmenší nestěžovala, jen že jsem ji často viděl, když jsem večer domů přišel, stát před kuchyní celou uplakanou. Já to několikráte viděl a ptal se jí, by mně pověděla, co jí jest, pořade tak smutná? »A nic, chce se mně spátU »A proč tak dlouho každej den sedíš ?« »Protože ve dne nemůžu šít. Oni si zasednou u samého okna, já v koutě bejt nemůžu a řeknu-li něco, nadají mně, abych šla, odkud sem přišla, darmo povídat,« a dala se do pláče, toho že je jen teta vinna, kterak ji ze záští matce ošpinila.

Já ji tu těšil, by byla jen tejden trpělivá, že půjdu pryč od nich. Na to druhý den sedím u vody vedie jedny vdovy, která také v Podskalí dělala. Ptala se, jak se mně doma vede. Já jí tu pověděl celou kroniku nehod domácích, ona spínala ruce a pravila : »Zejtra, jak to dovezem, dou se mnou domů. Já mám pěknej pokoj na 50 zl. »u křížků *. Jsem vdova, mám dvě dcery, jednaje 16 let a druhá bude 12 nejnčko v květnu. Prohlédnou si to a když se bude líbit, dou ke mně, třebas hned. 0 tom bych mohla mluvit já, co jsem u rodičů mého nebožtíka muže zkusila.« Já děkoval v duchu Bohu, že jsem se tak náhodou dozvěděl o bytu a to ještě na hned.