oru.« »Di s Pánem Bohem,« ni to ještě požehnala a políbila dítě i matku, pravila : »Už neplaěou, šetřejí se, a dá-li Bůh, však já vás ca nejdříve zase navštívím,« a odešla. My měli všichni z toho radost ....

Pravím: »Milá Baruško, jsem nyní s mojí úsporou u konce, když nejvíce peněz je potřeba. Kdybych tři dny nedělal, tak čtvrtej den nebudeme mít ani do huby. Co tedy plátno, já musím šáhnout do spořitelny, co jsem si myslel nechat až na kopulaci.* Ona praví: »Jaká pomoc! Ale slyš, já si spoměla. Vždyť já mám, sice ale nevím ani kde, ty čtyry zlatý, co jsi mi dal, když jsi šel na vandr. Myslím, že jsou posavade v té škatulce od tebe !« Já hledal a opravdu je našel. Pravím: »Je dobře, ale je to vše předce jen málo. Já zastavím hodinky* a na tom zůstalo.

Tu přijde holka, ptá se, bude-li něco žádat. Já mej dal pár krošů, by dle možnosti něco dala večer uvařit, až přijde sousedka a ona by si v poledne něco z hospody koupila. Pak jsem se oblekl a šel jsem jako na popravu. Bylo mně to nesmírná hanba. Tu jsem opravdu Boha za pomoc prosil. I šel jsem do toho domu, eo teta zůstává, tam bydlel mnohá léta ženatý stolař, mě dobře znal i moji.

Třesoucí rukou, se zarděným obličejem zaklepám na dveře. »Dále W Já vejdu, dám pozdravení, klobouk mačkám pod paždím. On mne uvítal, neb mne znal ještě co kloučka, praví: »A co pak nám nese František za novinu?* »Já, já, jajá, pa, pa, pane mister jdu prosit, by byli tak dobrej a dovolili mně synáčka, by mně při křtu svatém podržel oné dítko mé jako pan kmoter.« Syn jeho byl asi 15 a dcera asi 17 let. Ti kousali pysky, bylo jim to do smíchu. Mně to ale bylo hanbou až do pláče, velmi zkroušeně jsem čekal na odpověď. Po chvíli pravil: »Milý člověče, arciť křtu svatého potřebuje každej ; má z toho hřích, kdo odpoví, ale nemanželům zřídka kdo rád jde za kmotra. No já tedy půjdu sám do kostela.« Já srdečně poděkoval a koukal jsem jen na dveře, abych byl venku a sobě oddechl.

Nyní přemejšlím : Kam se obrátím pro kmotru ? Tu jsem si vzpomněl na jednu nábožnou slečnu, která byla dcera jednoho bohatého máselníka a majitele velkého obchodu v Karlínském oudolí. Ta co jsem kamkoliv kdy na pout chodil, všude vždy při mně byla i deštník nade mnou nosila, vždy mně velmi přála. Tam jsem šel směleji. Ona právě byla samotná v krámě. Radostně mne uvítala a ruku podala, celá se zarděla, první její otázka byla, půjdu-li v pondělí na sv. Horu; neb se domejšlela, že z té příčiny tam přicházím. Proto hned pravila potěšitedlně, že se chystá taky. Jak ale vyslechla moji žádost, náhle jako stěna zbledla a po celém těle se třásla. Po chvíli vzdychla: »Inu, Bože, nemělo to bejt,« a nabyla opět svoji předešlou podobu, a vzala mou ruku do svých obou, zakoukala se do mně, pravila: »Nú, jsou jistej, já přijdu. Když nemůžu bejti jejich ženou, tak budu asponť kmotrou,« a přála mně štěstí. S Pánem Bohem jsme se rozešli.

Nyní jsem byl spokojen. Teď mne žaludek počal upomínati. Nejedl jsem jak ráno. Bych jej upokojil, šel jsem na holbu piva, za dva krejcary chléb a syreček, poněvadž v kapse bylo velmi teskno, bylo po obědě