Přijdu domů, co vidím, moje stojí u kamen a dělá jížku. Sousedka byla také doma. Já jí povídal, co mám za kmotry a zejtra že zastavím hodinky, by tyly peníze. »Nic nezastavějí, já jim půjčím (praví sousedka) třeba desítku.« V sobotu ráno praví sousedka: »Tu mají pět zlatých a radím jim, nedělají žádné vejlohy. Na stůl udělají jen kávu a ňákých pár rohlíčků. Jak povídají, ta kmotra, taková slečna, ta se tu neusadí a kmotr též. Ja přinesu dva mázy piva a vše to bude stát nanejvejš dva zlatý, tak jak dělají chudí lidé,« a také tak při tom zůstalo.

Přišla Boží neděle, v pokoji bylo učistěno, moje byla celá bílá. Než baba přišla, ona dítě oblíkla jako andělíčka, já ani o tom nevěděl, co má na dítě. Šlo se konečně do kostela. Kmotr tam byl ze synem i s dcerou, jak jsem tam vešel, slečna Marie velmi nádherně oděna. Po sv. křtu když jsme vešli do domu, moje je přivítala, oni jí dali dítě, kmotra jí dala do ruky papírek a kmotr do peřinky. Každý snědl rohlíček a trochu kávy, piva se nedotkli a asi v půl hodině se již rozloučili, dali s Bohem. Slečna jí dala papírovou pětku, kmotr tři dvacetníky. Co zbylo, to se snědlo večer a konec bylo křestním hodům.

Když se housata štípají, říkají hospodyně, že byly nasazeny »na štíru«, t. j. v den, kdy slunce bylo ve znamení štíra dle kalendáře.

Ptal jsem se na štíra osmdesátileté stařeny B. Novákové. Pravila: »O ten je kór zlej, ten je 'eště horší než had. Ale voni 'sou dva: jeden ve vodě a druhej na suchu, (na polích a v lesích). Ten vodní je navrchu zelenej a vezpod žlutej a v tom žlutým má tu jedovatinu. Ten na suchu je jako ráček. — To říkával můj tatínek, že je nejlepší, 'dyž štípne štír, vzít černou slepici bez proměny, useknout jí hlavičku, potom ji rozpůlit a tu polovičku přiložit na ránu a potom zas tu druhou. To všecko vytáhne a je po bolesti. Taky čerstvej tvaroh dávaj', ale slepice je lepší.«

Jiný mi vypravoval v podstatě totéž. Z popisu štíra, jejž prý viděl, jsem jasně vyrozuměl, že míní krtkonožku. Nového mi řekl, že prý také štír lítá a to prý je vodní. Ve mlýně prý ho měli naloženýho v líhu (řekl v oleji), a to prý je moc dobrý na bolest, ale jen potřít. Kdosi oral a u meze na něco šlápl, ucítil píchnutí (zmije?) a dlouho nestonal. Po štíru prý nikdo dlouho nestůně, brzy umře.

Podivnou příhodu mi vypravovala jiná stařenka o štíru: »Jednoho člověka štíp' do palce a usekli mu ho. Šel domů a zahojilo se mu to. A za rok šel zas tam, co mu ten palec usekli a kop' do toho palce. A vono to skočilo na něj a on se svalil a byl mrtvěj.«

(Vepříkov, Uhelný Příbram.)