léhající k životu krátkému, vystřiženému ; úplně shoduje se vlečkovitý šat. Nasvědčuje tomu také pohyb tanečníka s dlouhou kšticí kadeřavou, jak se tulí stejným pohybem pravé ruky k levici tanečnice a svou levici má volně svislou, jako by si dle taktu pohazoval, jak pravou nohou jsa opřen, chystá se šoupnouti nohou levou opět o krok ku předu podle hudby. Pár pátý Zvíkovský upravil si Maixner podle páru čtvrtého, jen tanečnici-panně rozpustil bohatou kštici na rozlišení od vdané tanečnice pod čepcem v páru čtvrtém.

Shoda tato vábila by k výčtu dalších podrobností. Nejde tu však

0 rozřešení její po stránce umělecko-historické. Malbu Zvíkovskou kreslil, umělec neznámý (usuzuji podle kroje) na sklonku věku XV. Mohl míti vzor při koncepci z rytin oněch, poněvadž byly vydány tiskem a byly teda přístupny. Podrobnosti krojové, oživení kresby pestrými barvami, jemné znázornění drahocenných látek krojových, vlajícího, průhledného šlojíře upravoval si ovšem malíř samostatně. Avšak základní rysy jeví nepopiratelnou vylíčenou shodu hlavně s vyobrazením tanečníků štědrovečerních ze Schedelovy kroniky, ať již -shoda ta vznikla přímo čerpáním z knih uvedených, nebo snad teprve prostřednictvím nějakým. Pro čerpání bezprostřední ze Schedela svědčí, že si vzal za vzor skupinu hořejší i dolejší z listů blízko vedle sebe, že i ornament napodobil z listu s kurfiřty.

Mohla by také vzniknouti domněnka, že nástěnný obraz Zvíkovský mohl se šířiti jako vzor po jiných malbách nástěnných nebo knižních. Není pochyby, že naši historikové umění povšimnou si tohoto prvního upozornění mého na podobnost malby Zvíkovské a kreseb cizích a rozhodnou, jak dlužno vzájemnou onu shodu vysvětliti. Buď jak bud",

1 když se ukázalo napodobení cizích předloh, vážíme si sličného obrázku Zvíkovského. Umělec patrně snažil se pánům ze Švanberka okrášliti stěnu vyobrazením tance, jaký vídal u svých vrstevníku na panských sídlech a který u pánů staročeských nelišil se, jak bylo napověděno, od tance panstva západoevropského.

Látek umělých (nehledírne-li k jich knižnímu přecházení z literatury do literatury) zmocĎuje i tvůrčí fantasie lidu, jež pak zpracovává je nejrozmanitějším způsobem. Předním toho dokladem jest látka o mrtvém milenci.1) A vedle této látky, která jest obecným majetkem všech národů středoevropských, máme i u nás český doklad v Hněvkovského balladě