Rodiče a děti.

Muži rozmlouvají: Starej Kutálek donesli Martinovi oběd do dvora v takovým nepočasí, sotva se z těch zámětů (závěje) vykutali, žena ani mu nechcela it s tým obědem. — Ptali (prosili) ho při tem obědě, aby jim dal aspoň šestku na sůl, že nemajú v domě ani finty (krejcaru), no sú bídní ti staří, vydělat si velice nemožú, tož kde z čeho. A ten Martin táák vám sepjal ruky až k nebi před terna volařama přej: Lidi slyšeli ste kdy, aby miadej brablc (vrabec) starýho brablca živil? A nedal vám mu ani heble. — Což tak to potom máte s děckama. Dobře starej Zá-rybnickej. Synom nedali hlavně nic a ti museli skoro z holých rak hospodařit. A vidite, starej je u nich doposavad' pánem, statek děckám neuteče, syni volky nevolky museli se starat a každej pěkný kuse zemi si už přikúpil. Enom tem včilejším mladým lumpom nepúščat statek, dokád to nemá rozum. Starejte se!

Ženy si notují: Pokáď je to malý, pohráte, potěšíte se s tým, ále jak to vyroste, holý trápení. Jak my včil: Mářa doride s bečkama (pláčem) co chvilka, ten zasej chce tú ledajakú, není to (nevěsta synova) ani k řeči, ani k práci, a on ináč ne, enom o ní mu zní. — Je to takový. Všady něco. Naši švakrová měli než dvoch kluků, aji ti jim umřeli. Samí sú jak ten prst, ale nehoříkajú si. Majetku majú dost' a říkávajú: Byla bych třeba zpyšněla nad němá, alebo velikej zármutek měla, dyť se nadarmo nepovídá, »Blahoslavená matka, kerá děti rodí a jich k hrobu vodí.« — A nebožka kmotřenka dyž měli takový súžení s terna cerama, dycky říkávali: »Lepší cery pochovávat, než k neščesfú vdávat.« Ale dite mě s taková řečú. My jsme měli jednu jedinú děvčicu, od 17 roků nám fürt stonala. Od kolena ji to začalo, doktoři ji to řezali ve špitali — šak ju tam dorazili — a já od tej doby, kady chodím, jednostejně (bez přestání) ju vidím a plač mám poraden na kraji. — A od čeho to dostala? — Bůh sám ví nebeskej, co v tem bylo, esli něco nepřešla. Ze Bzenca ji jedna baba travinama a modlením lebo čím pomáhala a nic nebylo platný. Účinky — nech Pámbu chrání každýho člověka. — Och děťom do hrobu hleděl', nech si žádná matka nevinšuje. — No ale sú ty děti věc pro zlost', jak pro radost'. Třeba ty naše. Jak sršáni sú na sebe od málu. Nadává si to a jaký slova! Gert ví, kde to podchytnú. Dyby si řekli potvoro, no co, to je nic, to aji panáčkovi nekerýmu z huby vyletí, ale toto tak škaredě si nadávat. Kača (sestra) po vdá: »Dyť to nedrgancúj pěsťú, vezmi hůlku a řež!«