štívil obec tu. — Co by nám tím Bůh znáti dal a k čemu nás napomínal, pošetíme vyznamenání a tím zázrakem mínění. — Tímť se dává všem- návěští, hříchův neopustíme-li, navyklostí proti Bohu, ano také i bližnímu. — Hanebného vožírání, smilství láni, hromování, daremného přísahání, jménu Božímu rouhám. — Zeť chce jinak přikročiti, zuořivěji nastoupiti, nekající zahladiti, lehkomyslné zatratiti. — Přicházejíce v svém hněvu, nesa větší mnohem pomstu pro potupu své milosti, k lásce jeho nevážnosti. — Tohoť my se ulekněme, bázeň Boží v srdci mějme, zlý život v dobrý proměňme, ctností svatých pilní buďme. — Varujme se pohoršení, jedni druhých utiskání, raději se vzdělávejme, v dobrém sobě pomahajme. — Boha svého v hněvu kroťme, aby neráčil nás kvapně v hněve své spravedlivosti trestati pro naše zlostí. — Bože nesmírný v bohatství, lásce a dobrotivosti, učiň škody nahrazení pro své slávy zvelebení. — Abychom tě v tvé štědrotě k sobě znali i dobrotě, na věčnost dobrořečili, neskonale vždycky ctili. — Amen věrní zazpívajme, v Kristu naději tu mějme, opuštěni nebudeme, té milosti nabudeme. — V" Starém Městě Pražském Jiřík Dačický vytiskl.

B. Z. W: P. L. Z. B. daruje.

Lid milost vždy hledí rušiti, šetř ty, má milá, nedbáti. Udatně lsti jich odpíraj, s mou upřímností se srovnaj. Neboť v pravdě z srdce mluvím a ošemetněť nemíním, že věrný tvůj jsem, má panno, věřiž ty mně, toť jistit smím.

Jazyku jedovatého, jsou srdce zlořečeného ti, jenž klevety rozličné trousí lživě v vůbec zlostně. Kterak by svú zkrvavilost, provedli nešlechetnost, smejšlejíc nás rozloučiti, to formují skrz svú chytrost.

Ďábelské té své povahy, oni jsouce horší nad vrahy, nechtějí nijakž změniti, chtíce tudy cti nabýti. Té již dávno potratili, nás sobě vrovnat chtěli, o zlé svědomí zlá péče, po čem dychtíš každou chvíli..

Má dívčičko, vše opovrz, buď stálá, v srdci to utvrz : Ty víš dobře, co činiti máš, známť, že zhola na nic nedbáš. Všeckny ctnostmi převyšuješ, svědomí své ozdobuješ, nesměje nás žádný vůči dotýkati, makat můžeš.

Já pak zvlášť od své osoby těm, jenž jsou vší té podoby, otírajíc jazyk o mne, utrhajíc mi nevinně. Svou řeč proti tomu pravím, k vůli komu nerozumím, poctivějšího než jsou sami, pomlouvají, toť v pravdě vím.

Ledacos by pak mluvili, aby nás spolu svadili, zasměji se těm tla-chačům, nepřiložím víry k žváčům. Věřím, že to též uděláš, tím svou stálost mně znáti dáš, já se tebe leč skrze smrt zbavit nechci, bohdá poznáš.

A vezmouc Boha na pomoc, ježto proti ní lidská moc naprosto za nic nestojí, neb se ve všem jinak dvojí. Dojíti šťastně, žádajme, co ctného, jmíti chceme, z rukou jeho všeckno vezmem, jistě tomu cele věřme.