jiné bylo, každý jinač platil, třeba na jednou pět zlatých muzikantům hodil. — A nyní se každý krčí, štárá a šacuje, po troníku, po krejcaru z kapsy vytahuje. —¦ Prve mnohý dvacet mázů v hospodě jest píval, pak kdo jen o něj zavadil, různici tropíval. — Nyní si dá holbu nalejt, sedne si do kouta, praví: To jest na mne málo! Smutně na ni kouká. — Prve mnohý až do rána v hospodě jest býval, tu přistoupil k muzikantům, tlouk na stůl a zpíval. — Iv tom proklatém karbanu všecko se změnilo, prve třeba dvacet zlatých v labetě jest bylo. — Nyní sotva o dva groše labetu mívají, tu se jeden na druhého přesmutně dívají. — Jindy když ke kartám sednul, po pětce tam házel, sázel jeden přes druhého, lípal jako blázen. — Tak též i mnozí šňupáci, tu nouzi mívají, když na tabák peněz není, přehrozně klívají. — Když mu někdo tabáku dá, tu se zaraduje, tu si hnedky svůj frňáček přes moc naplňuje. — Též také mnozí kuřáei tu nouzi mívají, když na tabák peněz není, tu sobě stěžují. —¦ Tu si listí z hrachoviny do fajky nacpají, pak po tom krásném tabáku hryzení mívají. — Také obilním handlířům spekulace zašla, tři desítky korec žita, ta radost jim ušla. — Mnozí nevědí kudy kam, pankroty dělají, že jím staré lichvy nejdou, jinač lid šoustají. — Každý chce lehce živu býti, pracovati nechce, jenom handl, spekulace do hlavy mu leze. — Pak když má na čem ztratiti, to nechce slyšeti, měl by vědět, že zas za to může víc koupiti. — Jinač to býti nemůže, to dál každý zkusí, že vše se zas navrátiti v starou stopu musí. — Přeslavné naše řízení ráčilo nahlédnout, že se nadutost zmáhala, hledí si jí uhnout. — Budiž Bůh z toho pochválen, že se zas dočkáme těch starých stříbrných časů, za které žádám. Konec.

Slýchával jsem od stařenky (babičky), že bude jednou (potom bude konec světa) choditi po světě »Ancikrist« s čeledí a bude dávat každému dvanáct otázek. Kdo správně neodpoví, je v jeho moci; kdo správně odpoví, jest od ďábla vysvobozen. Později za studií zapomněl jsem na »Aneikrista« i na spasitelné odpovědi. Teprve jako učitel vzpomněl jsem si na něho a jeho otázky, když četl jsem v G. L. roč. XV. str. 105 poznámky o zaříkacích formulích. Hned ptal jsem se žáků, zda„

se tomu dosud učívají. Odpověděli mně, že něco slyšeli, ale žádný neuměl »po pořádku« všech 12 otázek a odpovědí »odříkávat«. Řekl jsem jim, aby se pozeptali doma.

Všechny otázky i odpovědi přinesla mi od své matky Anastazie Dočekalová, žákyně III. třídy v Bukovanech. Kdo prý se chce vyprostiti z osidel ďáblových, musí při jeho příchodu, >jak dyž bičem mrská«, po