Písničkář František Hais a jeho paměti.

Částka 13. Mé první ženění a začátek mého strasti plného života... Požehnal jsem dítě i Barušku svatým křížem a políbil, pravím: S Bohem ! Bylo asi čtvrt na 5, přijdu na Staroměstské náměstí. Lidé se scházeli do chrámu Páně. Tu přijde pan Karel Boháček zpěvák. Já mu přál dobré jitro, on poděkoval a pravil: »Dete zase letos s námi?« Já pravil mu: »Ano!« Po službách Božích jsme dle obyčeje šli s první korouhví napřed až na Smíchov. Pak jsme se rozdělili na dva zástupy jako každý rok. Naše známí nás stále doháněli, že než minula hodina, bylo nesčetné množství lidstva.

Mé oči stále někoho hledaly, ale marně. Až když vycházíme na Zbraslavi z kostela, tu mně podává slečna kmotra ruku, pravila, že se pozadu opozdila a zůstala již s námi až na Dobříš. Díky Bohu za tu milost, měl jsem hojně dobrodinců, kteří mně přáli a říkali: »On to zasloužíI«

Druhého dne ráno ve dvě hodiny jsme šli k Svaté Anně v Dobříš-ským lese. Tam jsme vykonali patřiční pobožnost a v 8 hodin jsme byli na Novej (hospodě). Tu jsme pozdravili královnu nebeskou. Asi za půl hodiny přišli ostatní s knězem a táhlo se na Sv. Horu. Na to odpoledne já konal sv. křížovou cestu v 1 hodinu a druzí až ve 2. Zpáteční cestou jsme se stavěli v Pičíně u sv. Antonína Paduanského, a na večer jsme navštívili chrám Panny Marie Kitinské a po vykonané pobožnosti, při nížto byli přítomní Kitlnský skorém všichni obyvatelé, vzali sobě poutníky, až mnohý na 20 lidí, na nocleh, nebo nás každoročně očekávali, jiní speváci tam nikdy nechodili.

Ráno pak kostelník po druhé hodině s velkými sezváněl a na lustru velkým i malých oltářích, kde jen jaký svícen byl, hořely svíce, nebo jich tam poutníci mnoho liber obětovali. Po krátké ranní pobožnosti šlo se lesem na Skalku rovinou už k sv. Maří Majdaleně a vesničané mnozí šli s námi také na křížovou cestu a vedli nás nejbližší a rovnou cestou. Za půl hodiny bylí jsme na Skalce. Druzí v Mníšku teprve ve čtyry hodiny vyšli a v pět hodin celí unavení nahoru přišli, kdežto my jsme již byli u sedmého zastavení a tak jeden druhému nic nepřekáželi.

Milý čtenáři, nehorši se, krátce ti popíšu základ Kitin a. Ku konci XVI. století v , těch místech, co nyní vesnička Kitin stojí, uprostřed lesů byly pouze samý louky a pastviny a ty patřívaly dvoum pánům velkostatkářům, jenž od sebe na hodinu cesty měli stát velké dvorce a při nich své letní obydlí, tam na těch lukách pásavali svá stáda. Jeden se nazýval pan Kostelecký, a druhý pan Koritanský. Jejich paničky s dítkami v času letním a se služkou se tam procházely a dítky skotačili a kvítky sobě po louce trhali. Paní Koritanská měla jediného synáčka asi 41etého. On byl ale od narození nevidomý a stále chtěl bej t