okolo matky a proto jestli si chtěla někdy vyjít, musela dítě vzít sebou a služku, by ho opatrovala. Tu se ty dvě paničky sešly a hovořily, spolu, ta si naříkala velice, že jí Bůh opustil, že má jen jednoho synáčka a že je ubožák slepej, že na světě je všeho blaha zbaven a ona že . má tři zdravé, jakou požívá radost, když je vidějí tak poskakovat a ty květinky trhat a tu se dala opět do srdečného pláče. Uprostřed té louky byla pramenitá studánka dosti k tomu hluboká a nedaleko té studánky posadila služka chlapce do trávy, chtěla mu natrhat mateří doušky, neb ji tam mnoho spatřila, by ji dala dítěti, že hezky voní.

V té chvílí vstalo dítě a běželo k studánce a volalo: »Maminko!« a kleklo na pokraj studánky, opět volalo : »Maminko, tam stojí krásná Panna, podává mně krásnou kytičku,« a sahá do studánky. Na jeho volání přiběhla služka i paní a ostatní, co tam byli, když právě chlapec vstal, vytáhl docela suchou ruku a v ní drží kytici ze samých marjanských slziček a radoval se, pravil: »To byla krásná ta Panna Maria.« Radost nelze popsati. Pan Koritanský zaslíbil se, že na poděkování Bohu dá na tom místě postaviti chrám ke cti Marii Panně a ta studánka je podnes za velkým oltářem. Pak dal svým chudým asi 20 zdarma místa a dříví ze svých lesů, by si okolo kostela zbudovali obydlí a to místo nazval Kitin, kde nyní stojí vesnička, a poutníci sobě až podnes z té studánky sobě do lahviček berou tu vodu na památku a mejou si s ní oči.

Nyní dále ! Po dokonané pobožnosti na Skalce se šlo na Pudku na snídaní, pak na Zbraslav na oběd, pak ve tři hodiny se procesí hnulo ku Praze a v 7 hodin byli jsme v Tejně nazpátek. Po slavném Tedeum s božskou pomocí jsme se rozešli, já ale chvíli stál u kostela, ani jsem nevěděl na koho čekám, byl jsem opravdu celý zamyšlen, neboť mně stál před očima celý můj nynější osud můj. Již skorém byl chrám Páně vyprázdněn, tu mně někdo zaklepá na rameno, ochotně se ohlédnu. Kdo to? Ona to slečna Marie Jarošova, moje kmotra, veselým a při tom tak velmi zbožným okem na mne pohledla a tázala se mne, na koho ještě čekám. Já jí odpověděl, ale tak lhostejně, že sám nevím, ale hned jsem se 'zpamatoval na její mně vždy prokazované dobrodiní. »Inu, čekal jsem (pravím) na pana Karla Boháčka spěváka, bych mu za jeho přízeň poděkoval; též i jim, pano kmotřinko, jsem povinen vzdát srdečné díky.« >Toho teď nechají, pane kmotře, dá-li Bůh zejtra, navštívím kmotřičku. Zatím jsou s Bohem a pozdravujou ji ode mně,« dala mi ruku a šla.

Já se také pomalu celej zamyšlen ubíral k domovu. Vejdu do pokoje. Dám pozdravení. Sousedka i její dcery mne hned vítaly a moje seděla u stolu, dítě na rukách, mně hned laskavě podávala dítě, bych jej políbil a položila jej na postel. Ochotno mně chystala večeři a také máz piva jen od domácích. Já se s Pánem Bohem najedl a poněvadž jsem byl unavený, něco málo sem s nimi promluvil a šel si lehnout, než bylo deset konečně hodin, leželi všichni.

Druhého: dne, sotva se ranní červánky na nebi okázaly, moje byla zhůru a chystala si nejprve na sebe a na dítě oblek, pak snídaní, potom ala do kostela k očišťování. Když se vrátila, zapravila vše, sousedce i její