něný dveře, ale bylo by to pro ně velké a taky myslím i drahé! Je to na 60 zlatých! Já na to pravil: To bych si moh někoho vzít. k sobě. No já to najmu. Tu mají dva zlatý závdavku a než se přistěhuju, budou mít zaplaceno, dřív mne tam nepouštějí! Na ty slova teprva vzala závdavek a dala mi ruku.

Přijdu domů, a moje mne přivítá, pokreje stůl a dala mně i sobě jídlo, pravila: Už jsem měla hlad! Já se kouknu na hodinky, pravím: Je jedna, ale Baruško, já mám žízeň a nemám peníze, ona se smála, vyndá z prádelníku malou skřínku, radostně praví: Ale já mám! Tu mně dává tvrdej tolar a 6 stříbrných dvacetníků. Praví: Já odvedla ten tucet batis-tových šátků Salmovic kontesce a dostala sem 10 zlatých, a zase tucet, za měsíc musejí bejt! A mně ochotně přinesla pivo. Já ale opravdu neměl žádné peníze a proto jsem tomu byl rád, že nejsme docela bez peněz. Tu jsme tak všelicos vypravovali, až se i na to přišlo, že jsem dal mé kvartirské výpověď a řekl jsem mojí, že půjdu v pátek na Sv. Horu a konečně letos i také na jiné poutě, ku př. k Sv. Anně, na Bílou Horu, do Staré Boleslavi a i do Hájku, a tak se také stalo, mezi tím jsem také v Podskalí pracoval. Ku stěhování jsem přikoupil šatník, tři židle a štandlík na vodu a několik obrazů na stěnu. Často také jsme chodili navštívit rodiče a matka kolikráte i v den všední chodívala s malou sestrou mojí k nám.

Otec již o to pracoval, bysme se mohli vzít. To bylo třeba peněz. Já i ona museli mít policejní chování, vysvědčení pracovní, křestní listy a vše muselo býti na kolkách a tomu pánu z popisního ouřadu čtyry zlatý stříbra, co mu to otec dal do vymáhání. To bylo ňákejch peněz. Asi za 8 dní přišel lístek, bych se dostavil k odvodu. To zas bylo pořade pláče. Přišel ten den, já umíral strachy. Byli jsme tam jen tři a sami ženichové. Ten první sotva že stoupl pod míru, prohlídli, přešel pokoj a hned byl odveden. Já jsem se třásl strachy po celém těle, jak to dopadne. Ten byl ještě slabý. Teď jsem šel já. To bylo ňákého klepání, prohlížení. Posledně lékař pravil: Docela neschopnej! Ten první plakal, druhý proklínal a já se ale radoval. Nejprve jsem šel k matce, pak teprv domů. Moje seděla samojediná, dítě na klíně a plakala. Jak jsem vešel do pokoje, vesele pravím: Raduj se a neplač, mně přej nemůžou potřebovat! Tu přišla domácí i některé ženy, po chvíli také má matka. To bylo ňákého přání a radosti. Paní domácí mi dohodila vdovu letnou na 5 zlatých do bytu. Ta se živila šitím. Když mne neodvedli a já radostí pil doma až do noci, tak jsem skončil ten den v radosti. Asi za deset dní bylo tu povolení, na druhý den se to dalo na faru k Sv. Trojici, neb jsme byli u otce zapsaní. »A co nyní, pravím, Baruško, teď se nám hodí stará úspora. Zejtra vyzvednu ze spořitelny těch pár zlatých, bych měl ten den v životě mém slávnej, protože pozvu přátele, abysme nebyli pohaněný!« Teď nám byla nová sousedka velmi platná, že když dítě spalo, si mohla někam odběhnout, leeos si nakoupit, a dítě jí ona zatím ošetřovala. Ohlášky prošly a chystalo se k oddavkám. Svědci byli sezvaní i mí přátelé na den Všech svatých 1. listopadu v roce 1839 do chrámu Sv.