Kteří pak jsou opatrnější, zacpávají sobě uši voskem a tak zahynutí ucházejí. O co by nám bylo dobré, před takovými pekelnými vochechu-lemi zacpávati uši, srdce, abychom jejich lahodnými řečmi nedopouštěli v sobě smyslův převraceti a do hlubokosti hříchův jako mrtvé pohřížeti.

Závistník, sedmý syn Masopustův. Proklatý Závistník vlastně samého ďábla Lucipera jest syn, jímž najprvé vinen byl před Bohem a bude vinen na věkův. A jest též vlastní syn Nepravosti, jehož Luciperovi jako i Pejchu v nebi zrodila. A z té příčiny podnes Závist nepředčí před Pejchu, než za ní v patách, jako mladší bratr kluše. Není zajisté Závist příčina Pejchy, než Pejcha vždycky jest příčina Závisti. Čehož jest snadný rozum. Nebo poněvadž Pejcha nic jiného není, než sobě samému, v nějakým štěstí, neb bohatství, aneb v obzvláštních daříeh příliš se líbiti a jinými v srdci svém pohrzeti a potupovati. Závist pak jest jinému buď štěstí neb bohatství, neb jakýehžkoli dobrých darův záviděti: tehdy dobře se praví, že závist z pejchy, obědvě pak, Pejcha a Závist, jsou z ďábla. Protož bylo by nejužitečněji, aby takovému ďáblu Závistníku kat oči vyloupil a uši obřezal, aby ani neviděl, ani neslyšel o štěstí a dobrých věcech svých bližních, snad by tak aspoň nějaké spokojení na mysli míti mohl. Aneb aby vždycky v katovně seděl, kdež se kati s zločinci obírají, aby patře na jejich neštěstí, a poslouchaje jejich trápení a naříkání, z toho svou kratochvílí se sytil, kteréž v jiných žádných věcech na světě nemá. Aneb aby každý ten ďáblík měl z dopuštění Božího tak mnoho očí a uší, kolik jest na všem světě měst, městeček i vsí, aby čím by více viděl štěstí a požehnání Božího, bohatství aneb slávy při jiných lidech, tím větší sám v sobě a v srdci svém proto měl íresování a trápení, dokudž by tak sám sebe žera, pomalu neuvadl a nezcepeněl dříve času. Aneb aby každého takového pobožní lidé z prostředku obcování svého vyhnali na nějaké pouště mezi vlky, draky, nedvědy a jiné šelmy, aby tam nic potěšitedlného nevida, měl z toho své potěšení a byl tam jako blahoslavený, jsa rozumné stvoření mezi nerozumnými hovady a za tou příčinou z štěstí a dobrých věcí jiných lidí neměl by tak těžkého ďábelského fresování, kdyby na to hleděti aneb o tom slyšeti musil, až by se. zatím do pekla dostal, kdež s otcem svým i s matkou (jestliže se ho zde opravdově nezhostí a neobrátí-li se ku pokání) tam by již věčně věčnou mizérii a bídu trpěti musil, zbaven jsa věčného nebeského štěstí, aby z vidění slávy a radosti volených Božích ještě větších muk a trápení na věky míti nemusil.

Klevetník, osmý syn Masopustův. Mezi štíry a hady vylíhl se někde tento ďáblík, kteříž všecko jeho přirození sštípali, tak že jest všeckno děravé, jako zvrtaný sud. Protož rovně jako z děravého sudu tak dobře vyteče víno jako kvasnice, tak z tohoto pravda jako lež a častěji lež než pravda, na škodu druhého . . . Ach Bože, jak mnohými čistými reky ten jazyk klevetný (zvláště, jakž říkají, třetí) proti sobě pohnul? Jak mnohé dobré přátely vespolek svadil? . . . Zemdlívá a pomaličku udušuje přátelství mezi lidmi jazyk klevetný, když pod lstnou a pochlebnou zprávou různice rozsívá. Nebo jinač neměl by k ostuzení