přijde Velikonoc, dosti jest tobě na tom.*) Aneb až budeš nemocen, pošleš sobě pro kněze, a budeš Tělo Boží přijímati, příliš ty dosti máš na tom pokání. An onen lotr tak dlouho v pokání nestál a proto prvé do nebe přišel, než kdo z apoštolů. Summou, spravuj ty se králem Šalamounem, neb on také Ducha Svatého měl, kterýž radí, že nic lepšího není pod sluncem, než povoliti sobě a veseliti se ve dnech'svých, a to aby měl za díl tvůj. Protož jest radda má, aby mne sobě oblíbil a mne poslechl, neb tak bude přidána milost hlavě tvé a halže zlatá hrdlu tvému!«

Darmotlach, jedenáctý syn Masopustův. Někteří smajšlejí, že by tento ďáblík Pejše mateři své . . . vypadl . . ., že vždyckny rád hanebně a mrzutě o tělesných hříších darmo žve . . . Jsou předně mezi těmito ďáblíky mnozí čistí heralti, kteříž tím chtějí najzdvořilejší býti, když mezi všemi, kdež se trefí, toliko o tělesných mrzkostech, smích a obzvláštní kratochvil strojí, jako by najutěšenější věc byla, o níž mluví. Kdež jeden přes druhého, jako z úst sobě vydírajíce, těch mrzkostí dotýká, kdo pros-tější, ten zdvořilejší, a ten daňk obdrží. Jiní pak divné šprýmky směšně rozprávějí, aneb hanebné příběhy bez studu vypravují,- a tomu se smějí všickni, to kratochvil najčistší, až z toho najprv císařové, králové, knížata, páni, potom kněží, naposledy i mniši, s svými nedostatky aneb hříchy, musejí býti na placu, a to již tak obecně všudy mezi lidmi, zvláště mezi těmi ďáblíky popeněžnými třepačkami se rozmohlo, že srdečná jest hanba člověku pobožnému při tom býti a toho přislejehati . . . Slova pak marná jsou, všeliké rozprávky, šprýmky, kunšty, básně ... A z toho přišlo přísloví: »Co (prý) někdy z úst vrabcem vyletí, zase toho neutáhne člověk čtyřmi koňmi!« . . . Jest pak jistá věc, že jako žádný hřích tak malý není, aby výmluvy nenalezl, tak tito ďáblíkové své oplzlosti hotovou mají výmluvu: »My (prý) tak toliko slovy pro kratochvil kunštujeme, ale srdcem na to nemyslíme! . . .« Povězte mi, prosím, jestli z vás tu přísedících aneb přístojících jeden, aby, kdyby byl otázán, uměl počet z své víry, aneb jediný žalm Davidův, aneb jedinou potřebnou a spasitedlnou sentencí, z evangelium aneb jiných písem zákona Božího, ven z paměti vyříkati?, s těžkém by se nalezl . . . Nebo kdyby se někdo vás ptal na nějaké písně frejířské, aneb na ... šprýmky, aneb na oplzlé a hanebné rozprávky, aneb na utěšené Panen Babilonských pohádky,**) co by jich všudy nalezl, že se tomu od dětinství snažně učili, a po tuto hodinu o nich rozprávěti, v nich dny i věk mařiti, za najvětší potěšení i za rajské rozkoše sobě pokládají . . .