díce a ducha jeho poslouchajíce, také budoucí věci, co se komu něco zlého aneb dobrého státi má, hádali. Kteréhožto řemesla tak se chtivě mnozí chytají, že jim tento ďábel (Lhář), jako kníže tohoto světa, za to dobrý jorgelt dává, protož než by od toho upustili, raději se ohuěm spáliti dají. Lidé však rozumní a pobožní, slovem Božím jsouc dobře vyučeni, ne hned s těmi nástroji tohoto ďábla (pokudž býti může) na oheň pospíchají, než spatřujíc předivnou lest ďábelskou, častokrát směšně jich odbývají. Trefuje se však, že tím kunštem někdy bývají sklamáni lidé prostí, zvláště, když se kunštuje v náboženství, jako když někdy prostý člověk, strate nětco z statečku svého, ptá se po tom a k hadačům sem i tam běhá. I trefí někdy na chytráka, kterýž z kunštu dá jemu tu raddu: Dej (prý) chudým pro Buoh teplou žemličku, a pokrop ji svěcenou vodou (totiž tu věc stračenou pokrop) a nalezneš svou stratu! On pak nebohý domnívá se, že má teplou žemličku pokropiti, učiní tak, za to maje, že nalezne, z čehož potom přichází jiným smích a jemu škoda . . .

Artikul pátý o soudu, Masopusta s Quadragesimou (Postem) a vejpovědi, která se mezi nima stala.

Některého pak času Masopust, sedě v svém pokojíku uprostřed rozkoší svých a vida sebe býti v tak velikém štěstí, sám se sobě podivil, kterak mu všecky věci podle jeho vinše pod ruku jdou, kterak bohatství a poctivosti vždy více přibývá, kterak mu jednak veškeren svět slouží, kterak rodina jeho se rozmnožuje, ... a kterak se skrz ně (syny) jednak se všemi zemskými i pekelnými obyvateli v znamenité spříznění vešel, i počal z toho pyšným a vysokomyslným býti a nad jinými se potřásati . . . Pročež ne bez příčiny říkají v přísloví, že nemohou tak pevné nohy býti, aby volné štěstí mohly dlouho bez poklísky nésti. Rozum jest toho, že jakkoli Pejcha jest nedůtklivá, však nicméně vždyckny se za ní loudí a na paty jí nastupuje Nemesis, to jest Božská spravedlnost, šklubíc a pokutujíc ji ... Kdež sobě zjedná hospodu pejcha, tam pojme s sebou také chloubu, a ta hospodáři oči zaslepí a Soběhrda za birýtek zastrčí, aby jako šálený sám sebe, co by byl, neznal ...

Skúsil toho všeho Masopust. Neb jsa on též v krátkém času štěstím velikým pozdvižen, popnul výše a koupil sobě erb, pro svou i rodu svého poctivost, a psal se: Pan Karnavál z Koblihovic, neb se již za prvnější příjmení i obyčeje, v nichž zrostl, i za chudé přátely hanbil . . . Tak tento vida, že byl mezi jinými stavy na slovo vzat, a kam se obrátil, s vděčností přijímán, hned z toho (jako jiní) počal býti pyšný a jinými pobrzeti a potřásati se nad mnohými, zvláště pak nad nějakým dobrým člověkem Quadragesimou (Postem), o němž všelijaké úklady obmajšlel, kterak by ho z světa svedl, z příčiny té, že každého roku svým časem Karnaválovi v jeho kratochvílech překážku činil. Což sobě Karnavál za hanbu a zlehčení sebe i svého rodu pokládal. Protož jsa hněvem a pejchou popuzen, umínil se vypraviti do Říma a tam před najvyšším biskupem římským na téhož Quadragesimu (neb odtud byl rodem) žalovati a v nějakou lehkost i těžkost ho uvésti.