Karnavál heraltuje, jeho nespravedlivě z toho vladařství vyhání a posměch jemu' i rodu jeho činí a škody nemalé uvozuje. K čemuž se všemu Quadragesima zná, anobrž což jest mu po ta všeckna minulá léta činil, to ještě, pokudž ho stává, činiti chce a to slušně i spravedlivě . . . Mnoho tuto od něho bylo mluveno, jak by mnoho dobrého v křesťanstvu při všech stavích, což by se k pokoji a přátelské lásce vztahovalo, statečně provozoval, ale to jemu škodí, že se sám chválí, musí tuším tam zlé sousedy, míti. Ježto však s těžkém to všeckno, což se mluvilo, jest upřímné. Ne všeckno zlato, což se blýští. Anobrž sám v své řeči se stíhá. Neb to všemu křesťanstvu známé jest, že netoliko za času správy jeho, kteráž se každého roku jako měsíc mění a nikdy v své váze nestojí, ale děje se toho mnohem více jiných částek roku, že lidé v přátelské spříznění (svatby) vstupují. A mnohdykrát taková spříznění, kteráž se v jiných částech roku dějí, bývají rozšafnější, nechci říci pobožnější, jakž zkušení pravdu činí. Mnoho se tu plaše děje, mnoho se též toho plaše rozvěje . . .

Nález mezi Karnaválem (Masopustem) a Quadragesimou (Postem). Po úklidu pak té žaloby i odporu stal se mezi nimi nález takový: Ačkoli Karnavál při svou pod pěkným přikrytím rozmnožování v křesťanstvu lásky, pokoje, přátelského spříznění vyvésti usiluje, čehož sám Bůh všech-něm lidem, kteříž k tomu spůsobni jsou a podle církve svaté nařízení, v to vkročují, propůjčuje a tomu požehnání (při svatbách) dává, však poněvadž pod tím, jakž se z vlastní chlouby jeho poznává, mnohem více zlého, Pánem Bohem zapověděného, jeho samého i synův jeho původem, na věčnou zkázu nezčíslného počtu duší křesťanských páchati se nepřestává: z těch příčin my, mocí nám od Boha propůjčenou, takovému zlému v cestu vycházejíc, a takové hanebné rozpustilosti zastavujíc, tímto ediktem vypovídáme a to míti chceme, aby Karnavál hned od outerka po neděli, kteráž slove Quinquagesima, až do radostného hodu Vzkříšení Pána našeho Jezu Krista, nikdež ve všech zemích, i ve všech královstvích i krajinách všeho křesťanstva, nedal se viděti a Quadragesimovi v správě jeho, od nás jemu darované, žádné překážky nečinil, ale aby jako vypověděnec mezi Turky a pohany bydlel a spolu s nimi i s ženou i testěm i se vší svou rodinou na věky zahynul! A tak jest konec toho soudu . . . Karnavál získal na svém předsevzetí, co Michal na sviních . . .*)

Prokurátor (advokát) pak Philargyrus velikým hořem, že ho naděje zisku zmajlila, vyšel z města nedaleko k příteli svému do nějakého městečka, mnoho s sebou na cestě o proměnnosti Fortuny rozvažuje. A v tom přitovaryšil se k němu ďábel, v osobě člověka pocestného (a tak hrnec příhodnou pokličku našel). Na kteréžto cestě srozuměn prokurátor z řečí těch, kteréž mezi sebou rozjímali, koho by měl za tovaryše, velmi se sám u sebe ulekl a všelijak ho od sebe zahnati usiloval, ale všechno bylo darmo.