jedněmi ústy křičeli: »Již opět k nám ďábel prokurátora toho vede, aby jazyk na škodu a těžkost lidskou brousil. 0 kdyby ho raději někam jinam zanesl, bylo by hodné i spravedlivé a všickni by mu toho přáli.« Což slyše ďábel, řekl k němu: »Slyšíš-liž ty též, co tito mluví? Tutoť není žádného žertu, než cožkoli mluví, z pravého srdce mluví a tobě žádají. Protož, pane tovaryši, nelzeť jest, než aby šel se mnou.« A pochopiv ho v půli, nesl ho do povětří a potom do pekla, ten tam. A takž se'tu naplnilo přísloví to: Jaká služba, taková záplata!

Artikul šestý, o smrti a pohřbu Masopusta zahájen jest pěkným obrázkem, v němž jistě právem spatřujeme masopnstní obřady české XVI. stol. při pochovávání Masopusta na konci masopustních hodů. Zakuklenci čtyři (maškary, z nichž zadní na pravo nese v levé ruce pořádnou konvici) nesou máry s rakví Masopusta. Na pokrývce smuteční ze předu jako erb znázorněna sklenice vilikhum, a na truhle, nahoře položen kuthan, kotlík, proti němž mravokárci při pití tolik horlili. Po-tvorný satanáš nese praporec, na němž vyobrazen erb: karty a dole vrhcábnice s kostkami. Na uvítanou rakve rozevírá se příšerně jícen pekelného netvora. Umělci při znázornění pohřbu Masopustova tanuly asi na mysli výjevy této úpravy a vystrojení z masopustních radovánek sou-věkých. Za to Rvačovský snažil se zachovati v tomto artikuli vážný ráz mravokárny, utlumil všecky obvyklé výstřelky lidového vtipu a nálady rozveselené. Praví:

Zavíraje pak již knížku tuto, krátce o skončení Masopustovém oznámím . . . Umřel v nemoci najhorší, pln jsa dnův zlých, i vší nešlechetnosti a pohřben v městě Awerno, kdež všech synův i s tovaryši jejich očekává, aby s ďábly tam kvasili masopust na věky věkův . . .

Takž tehdy zahynul otec dvanácti patriachův satanášových. Však nic méně synům, vnučkům i vnučkám svým zůstavil dědictví, totiž, aby vždy za jakoužkoli jejich kratochvíli, nenadálé neštěstí aneb bolest, aneb rozličné fresuňky a trápení na mysli a pomalu smrt na paty jim nastupovala. Jakož pak tak se to děje v světě, že jednak cožkoli od světské radosti se začíná, skonává se v žalost ...

O bratrstvu Růže a kříže zmiňuje se Budovec krátce "v Anti-Alkoranu a obšírně v Circulus horologii. V části: O předivných proměnách v světě (Anti-Alkoran, 1614, str. 300) pochybuje o zázračném všehojivém umění bratrů, jímž by předčili i Šalamouna i sv. Pavla. Praví tu:

Ač pak nyní o jakémsi tovaryšstvu, kteréž se jmenuje fáma fraternitatis roseae crucis, knihy vycházejí, že to nejmenší umění při nich jest, zlato dělati, a že ho mohou více nadělati, nežli všickni králové mají; než toho že sobě nej-