Dorotka (klekne, zbožně, odevzdaně). V ruce Tvé, Kriste Ježiši, poroučím Tobě svou hříšnou duši. (Theofil dá jí korunku na hlavu.) Až vyjde z těla mého, by šla do ráje věčného.

Kat (vede meč soudobně se slovy): Ach, jak se to hezky dělá (setne*) jí korunku s hlavy. Dorotka se svalí. Hned po pádu korunku zdvihne rytíř a na-vleče si ji na rukověť šavle. Kat zastrkuje meč do pochvy, pokračuje:) kéž by toho bylo do večera! Když by

toho bylo víc, ncstejskalo by se mně nic. (Dorotka pak vstane, šedne si stranou ve světnici až do závěrečného zpěvu, kdy vstane a zpívá s ostatními.) Theofil (klidně, mírně, zbožně): Nevěřící odešla s tohoto světa, pravila, že přijde v nebeská místa, pravila, že mně pošle košíček ovoce, růže, jak pak to v měsíci únoru být může?

Č. 3. Stínání Dorotky při obchůzce v Milevsku.

Anděl. Teofile, Teofile!?

Theofil. A kdo to tak na mně volá mile? (Obrátí se po hlase.)

Anděl (postoupí vpřed); Já anděl s nebe poslaný od Doroty ctné panny. Zde ti posílá košíček ovoce růžích.

Theofil (vezme košíček, dívá se na růže, přivoní k nim, pak se obrátí): Půjdu já ke králi mému, vypovím já službu jemu. (Skočí ke králi, dupne před ním a zvolá:) Ó ukrutný králi a pohane, věř, že jsme všickni křesťané.

nechci já Boha zapříti, u tebe, králi, v službě býti. (Hodí králi na sukni do klína brkové péro, které měl až do té za uchem.)

Král (dupne silně, stále sedě): A smíš ty mně tak odpovídat a převelice trucovat?! Což pak nevíš, že jsem já mocný král Fabrincius slavný? Holá! hola! rytýři můj kde's? (Rytíř vstoupí.) Pohledni, kde mistr popravní jest! Toho sem v rychlosti zavolej a to bez meškání vykonej!

Rytíř. Podle rozkázání krále stane se