— už je to dávno — co tu sv. Dorotu — tak sem nad ní chudinkou musela plakat — utejrali? Nosička. I má zlatá panímámo, co mám já říkat, dyť mám taky srče na pravým místé — dyť já už pro ni ani nemůžu plakat — dyť sem taky matka vod dětí (utírá si fěrtochem oči). Dy-byste věděla, má zlatá Marjánka (ßert mezi tím jí nepozorovaně vytáhne kolíčky z popruhů u nůše) jako by jí z voka vypadla a tak divně si jí

Pámbu vyvolil (pláče) ani — vám — nemůžu — říct — A že ste mi na ní spomněla, raci už pudu, darebně bych se tu rozplakala. (Utírajíc zástěrou oči, bere nůši na záda, ale ihned se vzchopí, běží k hospodyni, pohladí ji oběma rukama po tvářích, vesele:) Ale jesli nás tu necháte přes noc, tak si vám se vši m vodlehčim.

Hospodyně (ohlédnuvši se na hospodáře). No tak pŕid'te!

Nosička. To ste za to hodná. To sem ráda. Ale teď už mušim, abv mně ne-

Č. 4. Šermování při závěrečném zpěvu o sv. Dorotě v Milevsku.

hledali. (A rychle chápe nůši na ramena, čert mezi tím stál v koutě a pitvoře se po jejim pláči, »házel« slzy na zemi. V tom popruhy nosičce z nůše vyklouzly, nosička bere pochop, ale ihned se od země ohlídne, uvidí čerta, chytne louč od kamen a žene se zlostně po čertovi : »I ty jeden zatrolenče, ale počkej, já tě požehnám!«)

(Gert bráně se vidlicemi, couvá na zad až ke dveřím, uklouzne, a nosička za

ním hodí louč. Za čertem vyklouzne i domácich hoch.)

Nosička. Tak vidíte, panímámo, v nej-věčim zármutku abych se s tou po-siturou naháněla. (Zandává popruhy.)

Hospodyně. I nechle ho, tu máte raci eště něco vod vobčda (dá jí dva vdolky mazáním jeden ke druhému přile-' pěné) a jen večer plijte! To si toho napovídáme a zapomenete na všecto.

Nosička. No, to ste hodná, panímámo Zaplať vám Pámbu. To rádi přídeme. S Pánebohem zatim. (Odchází s nůši.)