musel ujedct. Ale proč? Sehindelář jako bratr se pojezdnému Schindeláři protivil, on se nebál ani vrchního, a pojezdný byl takový střešlěnec, a ještě toho více nadělal, než bylo pravda. Pan vrchní se mne ptal: Jestli je to pravda, že se skovávám, to že by bylo ještě víc podezřelé, a co teď v té věci zamýšlím? Já jemu odpověděl: Mlčet! Já celý svět nepřekřičím. Nic zlého sem neudělal, tak se zlého nebojím; až se lidi unavějí a se přesvědčí, sami umlknou, moudří si toho ani nevšimnou. On mě za to políbil a byl rád, že sem dobré mysle.

Nyní se čekalo, co se stane prostřední svátek 24. dubna. Šel sem na ran! do kostela. Mám dole stolici. Nahoru na kór chodí ... a jeho švakrové. Kameník Spilka byl od něho naveden. Když bylo po mši svaté, shodil s kôru na mě hůl se železným bodcem do stolice. Na to štěstí zavadila hůl jen o mou nohu a nic se mně nestalo. Ten plán byl tak sestaven, že mě v kostele načnou a před kostelem dodělají. Já vzal tu hůl a jdu z kostela. Učitel Jickovský jde ke mně a praví: »Pane Racek, buďte tak dobrý, dejte mně tu hůl. To je hůl moje!« — a já odpověděl: »Teď je nyní moje a já budu chtít vědět, kdo ji na mě shodil?« Zdejší učitel Mařík přijde ke mně a praví: »Rychtáři, stalo se to náhodou. Pan Spilka bral svoji čepici, zavadil o tu hůl a ona spadla dolů!« »To se k víře nepodobá. Kdyby spadla, ták by byla spadla vedle stolice. Já ale seděl až u zdi a hůl letěla šikmo. Mě chrání Bůh a nepřátelé mně nic neudělají!« Vrátil sem hůl učiteli.

Před kostelem bylo ticho. Voltýřovský a Starosedský nepřijeli, ale . . . Spilka se začepejřili a skřípěli zubama. V outerý bylo sv. Marka, byl sem na procesí. Když sme šli s procesím domů, viděl sem houfy lidu z Květovské rychty jít do Vorlíka. Pan krajský se to dozvěděl, jaký smysl se jeho listu vykládá, poslal jiný list do Vorlíka, kde kára nedůvěru v něho a utrhačné řeči proti mně a svolává je do -Vorlíka, že jim sám tu věc objasní. Kvôtovské sediaci a ... přátelé, jsouce . . . poštváni, radili se, že mě vezmou z houfu z procesí. Ba že přijdou pro mě do kostela, bych šel do Vorlíka se zodpovídat, co sem udělal. Šenkýřka, ženská,*) měla víc rozumu nežli ti střeštění a zabednění sediaci. Pravila: »Nezačínejte si nic v Kostelci. Racek má tady taky dobré přátele. Co tady pořídíte mezi tolika lidmi. Jestli Racek něco zlého udělal, on si za to musí odbýt a nepotřebujete ho chytat a do Vorlíka vodit, jak oni ho najdou a přivedou vám ho, když toho bude třeba!« A tak sediaci odešli.

Kdy šli domů, měli jiný rozum. Já šel proti nim a ptal sem se jich: Co mně chtěli ráno, že se po mně sháněli? Že sem teď zde. Oni mě žádali za odpuštění, že se jim to jinak vykládalo a že ta věc. docela jinak vyhlíží, že nezasluhuju trest, ale pochvalu. Já je vyprovodil až k Vopravě (rybník) a pak bylo dobře.

.... přátelstvo jest velké, . .* . . mé nepřátelé nastrašili pana vrchního, že skrze mě strácí důvěru lidu, a že dobře udělá, když se mě zbaví a mě z rychtářství propustí a na mém místě ... za rychtáře usta-