proti sedmému přikázání (str. 169). Některé jsou žertovné a národ z ná--rodu tropí si šašky nevinné. Setká se tu však čtenář již s historkami smyšlenými zlomyslně a se škodolibými liátěpky, jako s výkladem, jak řeč česká vznikla. Skladatel, maje jakou takou známost o češtině, dává tu huse mluviti: »Biba, Biba, d. i. Bier« — laskavý čtenář hledej v »biba« české »pivo«, kterémužto slovu častým pitím dobrého nápoje českého přece jen Němci se přiučili, jak tu patrno. Kachna tam hovoří, jak jí skladatel s domnělým vtipem napovídá: »Dacke doberse (tak dobře), dack, dacke doberse, das ist gut, das ist gut.« Jak nehezky potom holub návodem neslušného autora ulevuje své zášti proti Čechům a tím prý zakládá řeč českou, není možná tuto položiti.

Čechové podle knihy jmenované (str. 168) chovají se k Němcům nepřátelsky. Němec poutník špatně pochodí zejména na venkově, v české vesnici. Napsány o tom verše německé, jak prý se děje s ubohým. Verše, které nic nezadají skladbě předchozí, nevynikají tolik, aby znovu čerň tiskařská prozrazovala jejich nechutnost a záští proti Čechům.

O Ceších měli sousedé příležitost mluviti zvláště tehdy, kdy kroj český doznával u nich obliby. Posudky tyto a podobné, jak česká slova, pozdravy (»Dobrajtra«) dostaly se do řeči německé, snesl Dr. A. Kraus ve vydání básně Jana z Michalovic. Zajímavá je také zpráva kronikáře uherského Bonfinia (Rer. ungar. dec, II., 1586, 576), podle níž prý veřejně prohlásil král uherský Matiáš, jak jsou sliční Čechové pečliví o zevnějšek svého těla, zvláště dbalí své kštice. Raději by zahynuli nebo dali se na útěk, než by zanedbali úpravy svých krásných, dlouhých vlasů. U Bonfinia je několik shodných svědectví podobných. Pravdivost této charakteristiky potvrzuje Šašek z Mezihoří v popisu cesty českého pána Lva z Rožmi-tála a jeho družiny po západní Evropě (vyd. lat. 41, 42). Budili udatností v turnajích, tanci národními a pod. všeobecné podivení. Délka a lepost vlasů příchozích Čechů byla zjevem nevídaným.

Nechtěli jim věřiti, že jsou tak bohaté kštice jejich vlastní, přirozeně narostlé. Šašek přiznává upřímně, že vyšel-li kdo z Čechů se svou úpravou vlasů mezi lid, měl kolem sebe plno diváků, jakoby tu vedli nějakého divného tvora. Tomu tím spíše uvěříme, povážíme li, jak pověst o národu českém po válkách husitských byla v tamějších krajích zakalená více smyšlenkami z doslechu než zprávami pravdivými.

Narážek tohoto druhu je dosti po literaturách cizích roztroušeno, na př. Geiler (f 1510) napsal, že potřeba jen jíti do Strassburku, abys viděl národní kroje italské, francouzské, uherské a české (Richter, Bilder aus der KultürgeseL II. 375.)

Úprava vousů po česku byla známa u Poláků. Luk. Górnieki ve spisu »Dworzanin polski«, 1566 (vyd. 1858, str. 93) poznamenal vedle všech jiných popisů úpravy vousů, že někteří »strzyga^ brady po czesku«: V staré knize polské o Chodkíe viôo vi, vyd. ve Vilně r. 1624, je popis, podle něhož vous Chodkievičův velkostí se rovnal vousu, po česku nošenému: »Broda rusobiaJa ogromnosé czeska, wkoio wytrafiafa.« (WisJa, 1872, 782).