str. 233
ječmen a oves, jen na hrubo jako »šrot«, z čehož si pekou černé pagáče »osúchy«. Na tak zvaný chleb si kupují otruby a smetené odpadky ze mlýnů. Není-li ani toho, pekou chléb z divoké pohanky, »taťátkový«. Někde je bída ještě tužší! Sestupují se svých kopanie, vybírají na panských a jiných pozemcích vyhozené, nahnilé brambory, které doma suší, melou na prášek a z toho pak si pekou pagáče. Jediným přilepšením a zároveň lékem v nemoci jest pálené, kořalka, kteráž při trzích a slavnostech domácích otravuje i ženy a dítky, kopaničáry pak svádí k osudným a pověstným bitkám . . .
Tak líčí dojímavě Józa Černík ubohé kopaničáry. Žalostný pohled otevírá na život chudého lidu, uhněteného v zapadlém kraji pahorko-vitém, drsném. Není divu, že prostý lid, ujařmený tíhou lopotného živoření na půdě rodné lakotné, macešsky odměňující všechen pot a námahu pracujících kopaničárů, sužovaných přívaly, živelní pohromou, bídou, úzkostí o živobytí, žije v málo jen změněných názorech prastarých. Způsob života kopaničárského v zastrčeném, nepřístupném zákoutí, v od-lehlosti hluku okolního světa asi po staletí trvá v stálé podobě skoro stejné. Tím vysvětlíme starobylost lidového podání tamějšího a hlavně porozumíme rázovitosti a starobylosti pověr, představ o přírodě, jejích silách prospěšných i škodlivých, oživených bytostmi bájeslovnými. »Mátoha« (strašidlo) a »Vodný« (vodník) řídí osudy pověrčivého lidu.
Pověstná »bohyňa« na Zítkové (viz její vyobrazení na str. 237.) jest nejen doma, ale i v Uhrách a na Moravě daleko široko dobře známá. Hádá, předpovídá, zaříkává i léčí. Stihne-li neštěstí někoho v rodině, krá-
