str. 244
Jankovu ženu na cinter nesú.
Janko jej neverí a t. ď.
Jankovu ženu do hrobu kladú.
Janko jej neverí a t. ď.
Jankovu ženu už zahŕňajú.
Janko jej neverí.
»Vstaň, Kačko, hore!
Srdenko moje,
Však ťa ništ nebolí!«
|
Pieseň starenky.
Mala som dvadcať liet, Bol mi veselý svet!
Tak mi bol veselý,
Jako ruža v poli. A po tých dvadciati, Jde mi k tridciati;
Už sa mi kázali
Naší vydávati. A po tých tridciati, Jde k štyridciati;
Už ma obsýpajú
Moje drobné deti.
Po tých štyridciati.
Jde k padesáti; Už mi začínajú Mé líCka zbielati.
Po tých padesáti,
Jde k šedesáti; Už mi začínajú Vlásky šedivěti,
A po tých šedesát,
Jde k sedemdesát; Už mi rozkazujú Hôlku do ruky brať.
Po tých sedmdesát,
Jde osmdesát;
Už mi rozkazujú Miešek do ruky brať.
Po tých osemdesát,
Jde k devadesát; Už mi začínajú Moje údy klesať.
Po tých devadesát,
Jde zrovna ke stu. Už mi ukazujú k cinteríčku cestu.
|
Franta Kalísek:
Jak stará Brachaňka muhla mět penize.
Moravská pověst z Protivanova.
»Tak divéte se, terno beste třeba také nevěřele, že hořejó na květnó nedělo a velké pátek, deš řikajó pašije, poklade. A je to pravda, pravda pravdóci. Tak vona slešela, míla Brachaňka, pámbu hi tam dé štasné a dobré večir, vekládat a tak si hominila, že také pude na poklade do barákové horké — tam hořijó névic. Ale to néni jenom tak. To nesmi nic mlovit, mosi hodělat kolem toho poklado kolo svěceno kředó a pak tam hodit svaté ruženec nebo něco svěcenyho ; ale promlovit nesmi za nic na světě. Jinač se to hneď strati. A tak divéte se. Vona šla. A deš přešla za barákovo stodolo, tak vidi hořet velečanskó trohlo peněz. Div nevekřokla. Hodolá kolo svěceno kředó, hodi tam ruženec a jož jož hnala se po milé trohle. V tem tam šil na neštěsti kerése chlap. Vona v té radosti zapomene, že nemá mlovit a povidá: »Vinco, pod' sem, pod' mně pomuct s tó trohló. Mám penize.« V tem bác — troWa spadla, voheň shasl a v tem dořikale pašije — a stará Brachaňka měla po penězích. Nebo, včel jož nevim hde, hořele penize v komoře«.
|
