str. 261
Milujú já sama, a kdož mi to zhaní: Nejsem-li já také srdce svého paní?
Létá ptáček, létá, sám neví, kde padne, , Kdo se v někom kochá, vzájemností prahne.
Ne div, že jsem hrdý krásně rostlé panně, Neb čím hladší dřevo, tím tíže vlézt na ně.
Ačkoli jsi pěkný, což v tom, kdyžs nestálý, Však to povídaly, co tě milovaly.
Nynější je mládež jako vělromlýny, Létají od jedné do druhé dívčiny.
Tresci toho, Bože, v základu i jmění, Kdo mne počal rád mít a nyní se mění.
Ach, ty moje děvče, zlato milované, Nechf smlouva milosti mezi námi stane.
Ach, ty drahé děvče, tvoje krásné oči, Sotva mi po tobě srdce nevyskočí.
Pro tebe sem, drahý, spokojenost stratila, Nevrátí se více ta veselost milá.
Plyne.loďka, plyne, dělí vodu s sebou, Snad je už poslední mé vidění s tebou.
Nesedej i nemluv, nelichoť se ke mně, Já tvoje nebudu, nenaděj se ve roně.
Já tvoje nebudu, ať se pro mne zhubíš, Ty jsi jen záletník, láskou všech se chlubíš.
Nedobré to dřevo, s kterého list letí, Nestálé kochání, kde se mísí třetí.
Malino, malino, růže čarována; Povídají lidé, že jsem malována.
Nejsem malována, ani růžována, Jenom u maminky pěkně vychována.
Stali doubek, sťali, už se nezelení, Dala sem mu slovo, už se nepromění.
Nynější mládenci velmi těžko hřeší. Pomilují měsíc, a už k jiné spěší.
O Bože můj, kdo se teď lidem zachová! Veselá neb smutná, vše se příčí znova.
Jestli jsem veselá mluví, že jsem plachá, A jestli se smútim, o lásce se tlachá.
Žito i pšenice nevelká různice,
A jakož ty tlachač, tak já nevděčnice.
Že tebe milujú, za to se nestydím,
V tvých pěkných očičkách samou stálost vidím.
Nevídat, neslýchat miláčka zde mého,
Ač ví, že bo kochám, že teskním bez něho.
Spívá slavík, spívá, když slunéčko vschodí, Ač já tě milujú, což to komu škodí.
|
|
|
