str. 262
Přísahám tě rád mít, slovo držet budu, Nebo s nestálostí v srdci nepřebudu.
Milá mi ta strana, v kteréž slunce vschodí, A ještě milejší, kde můj milý chodí.
Na vysokém dubě holoubeček sedě], Milujme se stále, by žádný nevěděl.
Lístečky opadly, haluzka zůstala,
Ty jsi krásná paní v žití pro mne stálá.
Lose můj ukrutný, ty žití tyrane! Kohož budeš trápit, až mne víc nestane?
Slunce jasně svítí, větřík Uše věje, Kdykoli tě spatřím, srdce ve mne mdleje.
Srdce mé omdlévá, oči uplakané, To že tebe, děvče, snad jiný dostane.
Jiným slunce svítí,>pro mne vždycky smutné, Jiným losy stálé, a mně jsou ukrutné.
Proto mi příroda tu čitelnost dala, Abych, komu přeju, vždy jej milovala.
Milujú tě, děvče, rovně s žitím cením, Jisto bj'ti můžeš, že se neproměním.
Nehledám bohatstva, ani důstojnosti, Jenom hodné ženy, její lahodnosti.
Kdyby ti bohové, ano samo nebe, Vyjeviti chtělo, jak miluji tebe.
Děvče moje, děvče, já tvůj věrný sluha, Nemiluješ-li mne, najde se snad druhá.
Nechtěj ty se pro mne, krásné děvče, měnit, Já tě nade všecko v žití budu cenit.
Slavík se slavíkem ostati nemůže,
A já s tebou musím, o můj mocný Bože!
Běží koník, běží, velmi se zadyšel, Nepovím žádnému, co sem na tě slyšel.
Běží koník, běží, hříva se mu ježí, Nechat žádný chlapec panenkám nevěří.
U mé sivé klisny podkova se kláče, Nechtěla mne holka, a teď pro mne pláče.
Co den slunce svítí, co noc měsíc vschází, Jenom mému štěstí chvíle nepřichází.
Dolů řeka plyne, ze zřídla se součí, Mne od tebe, děvče, nikdo nerozloučí.
Sedí hus na vodě, kačer za ní plyne, Pověz mi, o děvče, čili mne chceš, či ne?
Pravdu ptáček mluví, co na dřevě sedá: »Nebudeš ty moje, ono ti to nedá.«
Pravdu ptáček mluví, co sedí na slívce: »Nemázli se ženit, nepochlebuj dívce.«
|
|
|
