se na toho malého jedlíka, co nám Pán Bůh dal. Sotva se narodil, už chce jíst.« Líbala dítě . . . Mne polily slze. Bože, zpomoziž mně! Ještě toho dne jsem se osmělil a šel jsem k panu Studničkovi, mému dobrodinci a přednesl jsem mu moji vroucí prosbu, že nám Bůh dal syna, by nám prokázal tu křesťanskou lásku a byl rukojmím kmotrem. On mne vyslechl a tázal se, kdy? Já pravil: »Třeba zejtra ve 3 hodiny ti sv. Apolenáře!« »Tak já jistě přidu do kostela!« Já mu políbil ruku a za vše dobré poděkoval a s Bohem jsem hned běžel na Malou Stranu k panu Urlichovi. Ten mě také neoslyšel, poslal svöu děvečku s jménem jeho paní za kmotru atak jedným dnem bylo všechno'zařízené. Druhého dne se mě žena ptala, kterak poctíme pány kmotry. Já jim řekl, že nemůže je ničím uctíti a oni si to sami také žádali. Žena: »Tak je tedy dobře!« Odpoledne ke třetí hodině přišla kmotra až do pokoje. Šli jsme do kostela a pan kmotr již tam také byl. Po požehnání byla konána svatá křest. Matce pan kmotr odevzdal svého jmenovce Vincence i s dárkem a kmotra podobně. Kmotrovi jsme políbili ruce i kmotře, poděkovali a oni šli s Bohem.

Částka 17. Moje těžká nemoc, opuštěn od lékaře a od venkovské baby domácími léky zas uzdravený. Pomalu se má uzdravila a desátého po obětování dne, neb ouvodu, šla s dítětem se pánům kmotrům za jejich dobročinnost uctivě poděkovati. A já s pomocí Boží pracoval stále až do všech svatých. Však jsem byl již pořade ňákej churavej, ale stále jsem se přemáhal, myslel jsem sobě: Ach co do sebe lejt všelijaké léky, samo to přišlo, samo to odejde! Ale byl jsem na omylu. Mně bylo stále den ode dne k nevydržení, až jsem konečně ulehl. Žena mně vařila všelijaké koření, kdo jí jen co radil. Nic mně nebylo platné, až konečně vymohla si chudobné vysvědčení a pan okresní lékař Šindelář přišel mne navštívit, celého mne oklepal, vrtěl si hlavou, předepsal mi nějakou medicínu, každou hodinu lžíci užívat. Pak pravil k mé ženě: Milí drahí lidi, s várna je to bídný. Vy dřív nejdete k lékaři, až když je duše hnedle na jazyku, potom teprva hledáte pomoc!, a odešel.

Žena moje stále plakala, tak že sotva na šití viděla. Bylo to na povážení: pět krků na jedny ženské ruce a k tomu v zimě ještě. Často klekla vprostřed pokoji na kolena, lomíc rukama, plačtivě volá: O mocný Bože, stvořiteli a zachovateli náš, smiluj se nad těma dětma a nad otcem jejich. Uděl mu zdraví, sice musíme hladem zahynouti! A tu zase povstala, běhala po pokoji jako šílená: Ježíš, Maria, Jozef, ach slyšte k Vám o pomoc volající. Neopouštějte mne! S tím velikým nářkem mé bolesti zvětšovala. Zásoba docela vyšla, jediný krejcar nebyl v stavení. A domácí, když se pro něco šlo na dluh, říkala: Já už nic nedám, je toho až mnoho, co bych si na nich vzala, dyby jim umřel! Ale když je nejhůře, Bůh je nejblíže, bylo již po ranní mši svaté v neděli. Ta děvčata se před kostelem sešla a asi tři mužský. Povídali mezi sebou, ale co je to, že ten pan Haisz nejde tak dlouho do kostela, on musí bejt nemocnej. Za 10 dní jsou tu vánoce, aspoňd aby nám pučil ty ^koledy!