Ta jedna slečna povídá: Já vím, kde bydlí. Proběhnu Benádka a sem tam za pár minut! Dvě jiné se k ní přidaly a šly. Vešly do pokoje, viděly ten elent, že je v pokoji zima, moje dítě u prsu a pláče, dvě děti v posteli, pláčou, že mají hlad. Matka je chlácholila, že paní Lizi brzy přijde, poslala ji prodat svoji košili za půl zlatého šajnu. Ty dámy tam ještě byly, když ona přinesla jen 25 kr. Ony spínaly ruce, plakaly nad námi, tu se každá prohledaly a co u sebe která měly, darovaly. Slíbily jí, že se za nás přimluvějí odpoledne v kostele. Žena mně musela podati moje knihy a já jim dal všechny ke mši svaté koledy, které jsem měl a pokorně poděkoval. Ony šly opět s Bohem. Žena hned koupila dětem housky, dříví, brambory a jiné potřeby, ale u jiné hokyně. V půl hodině praskalo v kamnech, já také měl hlad, nebo jsem již skorém dva dni nic nejedl, jen stále thé pil. Byla tak asi jedna hodina, tu přijde od pana Beránka pecnáře služka, nese košík, v něm asi čtyřžejdlíkovej hrnek silný hovězí polívky, v ní byly jistě asi tři rozkvedlaný vejce a okolo hrnku vdolků pro děti. Postavila to na stůl, pravila: Pán se nechá poroučet, tu jim posílá pro děti pár vdolků a tu polívku jen pro ně na dva nebo na tři dny, by se posilnili a za něj se pomodlili! Já i moje poděkovali jsme, aby mu to Bůh odměniti ráčil. Bůh dopouští, ale doufajícího neopustí. Já jsem tý polívky asi půl žejdlíka snědl, ale bylo mně bídně a večer zase trochu, měl jsem ji tři dni a cítil jsem stále po ní nepokoj v žaludku a pálení. V neděli ty slečny, když se na koru sešly, mezi nimi byly čtyry městky a obchodnice ve dříví, poslouchaly s úžasem vypravovat o mé nesmírné bídě. Slíbily, že mne neopustějí. Ještě v pondělí okolo 9 hodin dopoledne přijel silný muž, na kolečku plnou vrchem naloženou košatinu sekaného dříví a praví: Mají panu Holovskému poslati jejich popisný arch, on jim někam žádá, ale musejí to mít od lékaře podepsaný. To dříví jim posílá paní Oraská a na svátky jim pošle paní Babecká! Já mu dal můj popisný arch a nechal zkázat, že uctivě ruce líbám, by jí to Bůh tisíckráte odměniti a požehnati ráčil. No teď dříví bylo, ona šla odvádět práci, přinesla tři zlatý šajnů, byla tu asponť na dvě neděle pomoc, ale mně bylo stále bídně. Již 6 neděl nemohl jsem s postele, kdybych jen okolo postele anebo stolu drobet choditi mohl, ne a ne, já byl jako Lazar. Bylo již pět hodin večer. Tu přišel ten muž, a přines mi napsanou žádost a pravil: Ten spis mají dát od doktora a pana faráře podepsat a pak ho mají dát k panu Holovskému do ohrady. On je chudým otcem a sám jim to do s-oukromého ústavu zadá!

Druhého dne má žena šla ráno k lékaři a žádala jej, by jí tu žádost podepsal. On ji vyslyšel, pak šla na faru a pan farář jí to také podepsal a ona to odpoledne odevzdala do ruky panu Holovskému. Bohu buď chvála, bylo na čas bez nouze. Přišel Štědrý den. Já pravil k ní: »Kdybych moh aspoňť psát, tak bych napsal přání k svátkům, k pánům kmotrům. Oni by nám něco dali, kdyby věděli, že jsem tak dlouho nemocný!« »I můj Bože, já tam pudu a paní Lizi mně pohlídá dítě!« Ona: »1 dou, já dám doma na vše pozor!« Tu se oblekla a šla prvně na Malou Stranu k panu Ulrichovi. Ten ji vyslechl i jeho choti a on se až